Dochovala se nám socha Artemis Efezké, u jejíchž nohou na podstavci stojí dva býci, dva včelí úly a pětice včel: čtyři u rohů podstavce,
pátá pak po Artemidině boku. Další včely lze spatřit na rouše bohyně
po stranách trojic bytostí zdobících Artemidin spodní šat. Další bytosti pokrývají její ramena a roušku splývající s hlavy. Tito tvorové - lvi, okřídlení býci, antilopy, pardáli, nohové a snad i lidské postavy - jsou vysoce stylizované: jakoby jen v zárodečných obrysech povstávaly co reliéfy z voskově bělostného, neposkvměného těla bohyně. Naproti tomu včely jsou vyvedeny s vytříbenou, do podrobnosti cizelovanou dokonalostí: plně, samostatně skutečné, zřejmě snášejí a v oběť bohyni přinášejí vosk a med - látku a stravu pro tvary a tvory povstávající z jejího těla.
Včely přitom zobrazují Artemidiny kněžky, které byly skutečně označovány jako 'včely' (MELITTAI). Včela byla též znakem Efezu: vyskytuje se mj. na ražbě mincí.
    Artemis "velká Diana Efezká" (zmíněná ve Skutcích, kap.19.8 nn.)
je zosobněním samotné Přírody. Je nejen panenskou, rychlonohou lovkyní pozdější řecké mytologie a obhíbeným námětem umělecké tvorby renesanční i novověké. Na východě však byla uctívána jako bohyně plodnosti, zároveň však a především jako Velká Matka bohů. Mnohočetná prsa na její hrudi svědčí o jejím poslání mateřsky pečující chůvy - živitelky všech bytostí. Tato 'ňadra' jsou vlastně stylizovaná varlata býků, přinášených Artemidě v krvavou oběť - snad co upomínka na ještě archaičtější vrstvu úcty, kterou bohyni projevovali kněží rituálním sebevykleštěním na počest jejího panenství. Ať tak či onak, podobu těchto 'varlat', ať lidských či býčích, s ženskými prsy, už vzhledem k jejich umístění nelze popřít:'" přinejmenším jako druh výtvarnického náznaku - už vzhledem k symbolické souvislosti, odkazující k plodnosti a hojnosti (nature and nurture), která je pro Přírodu příznačná.
    Na efezské soše včelí Artemidy jde sémantická stylizace ještě dál: nahloučena v čtyřiadvaceti četný trs nabývají ňadra zhruba šestibokého tvaru: celek tak připomíná včelí plást - drůzu komůrek obsahující překypující hojnost snůšky, či dokonce tzv. 'matečníky' - zvláštní, zvětšené, prodloužené, převislé buňky naplněné zvláštní stravou - 'královskou kašičkou' - jejímž účinkem se zárodek vyvine ve včelí královnu. Zakládání matečníků předchází zrojení.[3] Včelí plástve jsou rovněž symbolem plodnosti - výsostným znamením bujné nadhojnosti. V šestibokých voskových komůrkách zraje v skrytosti život - život životodárných včel, zázračných, královských, hvězdných tvorů panensky počatých, pečujících o Panenskou Přírodu, božskou přirozenost, z níž vzaly svůj přečistý původ. Kruh - přírodní koloběh, jenž je lůnem a zdrojem všem ostatním bytostem - se uzavírá.
    Zcela nedávno při vykopávkách Artemidina chrámu na Délu bylo zjištěno, že jedna ze stěn mramorových kvádrů, z nichž byl celý chrám vystavěn, patrně vnitřní, je opatřena vlisem šestibokého plástevního vzoru: vnitřek chrámu tak působil dojmem, že je vybudován ze včelích pláství. Motiv prvotního, archetypálního, vyvedeného z vosku se nám dochoval v řadě svědectví - např. u Pausania[4], podle něhož postavili Artemidě první chrám ptáci z větví, leč poté, co tento spadl, vytvořily včely Artemidě posvátný příbytek z vosku. (připomínáme, že slovo HYLÉ, které se stalo označením pro 'látku', předchůdkyni 'hmoty', znamenalo původně les - a odtud - metonymicky - surové dřevo jako stavební materiál!)
    Tvárná matérie vosku - kvintesence látky /hmoty (HYLÉ) - je schopna přijímat jak tělesné zárodky, tak geometrické útvary-šestiúhelníky, které se v přírodě jinak nevyskytují. Tvar včelích komůrek, uvnitř kterých dochází k tajemné metamorfóze nízkého červa v ušlechtilou včelu, tak v sobě nese pečeť geometrického, peratického řádu, svědčícího o éterické, světelné, nebeské povaze včelí bytosti.
    Naproti tomu červ (vermis, Wurm) je přirozenosti pohříchu zemské a přízemní: je krajním ztělesněním nízkosti (viz pohrdavé označení 'bídný červe!'). Přítomnost červů je příznakem rozkladu a červivost je skrytým zárodkem zkaženosti. Krmí tajemných, přečistých látek nektaru, pylu a vonných květních esencí - se včelí zárodek očišťuje od pozemské tělesnosti, jeho bytost se postupně zbaví své červí 'přetvářky' (larva = maska) a pod ochranou a působením voskové prostory se postupně přetváří - zraje, dospívá k zázračné proměně v dospělce, neboli imago ('imago' = obraz, podoba): z nitra voskové komůrky se zrodí na svět včela.
    Snad všude a ve všech dobách byly včely pokládány za čisté, panenské, nadpřirozené, božské bytosti. Jejich světelná, nebeská podstata poukazuje k duši, duchu, rozumu. Sběr, řád, zákon obce (včelího společenství) a rozumnost projevující se v moudrém rozvrhu času (skloubení odpočinku a činnosti), v racionální dělbě práce, účelné souhře činností, rafinované spolupráci. Včely jsou vzorem prozíravosti, kterou projevují horlivou přípravou zásob na zimu, důmyslnou režií rojení a následným vyhledáváním a budováním nového příbytku. Navíc mají podíl na řádu duchovním, transcendentálním, a to jak geometrickém (šestiboká struktura pláství-architektonika úlu), tak mravním (píle, pracovitost, poddanost, oddannost, hrdinství v boji až po obětování života, cudnost, panenství). To vše činilo odedávna ze včel prototyp pozemské 'logofanie' (projevu Logu v přírodě) skrze účelnost, rozumnost a mravnost - dávno před tím, než byl rozpoznán jejich důmyslný taneční.jazyk (opět LOGOS!). Včely jsou tanečními pohyby schopny se vzájemně zpravovat o zdrojích potravy - o tom, kde a jak daleko se nacházejí_ o jejich kvalitě a výnosnosti. Tyto informace jsou užitečné jen díky tomu, že je včelí společenství dokáže vzájemně porovnat a co nejúčinněji využít. Objev včelího jazyka, jeho částečné rozluštění a zkoumání, byl však přenechán až našemu nehodnému a neuctivému věku, který o moudrosti stvoření a božství přírody nechce nic slyšet.
    Závěry, k nimž došla na základě tisíciletých pozorování zbožnější a uctivější pokolení minulá, shrnul Vergilius ve čtvrtém ze svých Rolnických zpěvů (Georgica IV, 219-222, 225-227):

***