dpkg

• zkopirovani prislusneho balicku na lokalni disk
• dpkg --install

Program dpkg ma vsak mnohem sirsi vyuziti:

• dpkg --search vyhleda balicek, ve kterem se nachazi uvedeny soubor
• dpkg --listfiles zobrazi vsechny soubory obsazene v uvedenem balicku
• dpkg --status vypise stav uvedeneho balicku (napr. instalovan ci neinstalovan) spolu s kratkym popisem. Takto lze take zjistit, v jake sekci se balicek nachazi.
• dpkg --list vypise seznam vsech balicku nainstalovanych v systemu.
• dpkg --purge vymaze ze systemu jiz nainstalovany balicek, vcetne vsech konfiguracnich souboru
• dpkg --remove vymaze ze systemu jiz nainstalovany balicek, avsak zachova prislusne konfiguracni soubory.
• dpkg --get-selections vypise seznam vsech balicku ve formatu^1.7, kteremu rozumi program dselect. To se hodi napr. pri instalaci Debian Linuxu na vice pocitacu s podobnou konfiguraci. Ulozime-li si do nejakeho souboru seznam balicku nainstalovanych na prvni PC, staci na ostatnich strojich pred spustenim dselect provest
  dpkg --set-selections baliky.seznam
  a nastaveni je hotovo. Staci pak spustit instalaci prikazem
  apt-get dselect-upgrade
• dpkg-reconfigure spusti konfiguraci zadaneho balicku. Tato obecna metoda funguje od verze Debianu woody vyse.

GRUB

Vzhledem k tomu, ze GRUB neni soucasti prvniho (hlavniho) instalacniho CD, postupujeme obvykle takto:

1. Behem prvni faze instalace Debianu vytvorime bootovaci disketu, ze ktere nabootujeme zakladni system a dale instalujeme ostatni balicky.
2. Instalujeme balicek grub, pripadne i grub-doc.
3. Zavedeni GRUBu do prislusne casti disku:
   grub-install /dev/hda, pripadne /dev/hdaX
4. Konfigurace GRUBu je zapsana v souboru /boot/grub/menu.lst, puvodni verzi ziskame pomoci
   update-grub
5. Modifikace menu: nastaveni vice moznosti pro bootovani je pomerne jednoduche a primocare (po editaci konfiguracniho souboru neni napr. nutne spoustet update-grub). Jen je treba mit na pameti, ze GRUB cisluje polozky (a to vcetne jednotlivych casti disku) od nuly, nikoli od jednicky. Priklad konfiguracniho souboru /boot/grub/menu.lst:

     # Boot automatically after a minute.
     timeout 60
   
     # By default, boot the second entry.
     default 1
   
     # Fallback to the first entry.
     fallback 0
   
     title Windows 2000
     unhide (hd0,0)
     hide (hd0,1)
     hide (hd0,2)
     rootnoverify (hd0,0)
     chainloader +1
     makeactive
   
     # For booting Linux
     title  Linux
     root (hd0,0)
     kernel /boot/vmlinuz-2.2.17 root=/dev/hda1 video=matrox:vesa:261
   
     title Windows 98
     hide (hd0,0)
     hide (hd0,1)
     unhide (hd0,2)
     rootnoverify (hd0,2)
     chainloader +1

tar

tar(1) je páskový archivátor z projektu GNU. Z několika souborů a adresářů vytvoří jeden velký soubor. To pak umožňuje komprimovat celý adresářový strom, což by použitím samotného gzip nebo bzip2 nebylo možné. Program tar má množství voleb zadávaných z příkazového řádku. Ty jsou popsány v jeho manuálové stránce. Tato sekce pokrývá pouze nejobvyklejší způsoby jeho využití.

Tím úplně nejčastějším zůsobem použití programu tar je dekomprese a rozbalení (unarchive) balíčku, který jste si stáhli z webu nebo ftp. Většina těchto souborů má příponu .tar.gz. Obvykle se tomu říkává "tarball". Znamená to, že několik souborů bylo zabaleno pomocí tar, a potom zkomprimováno gzip-em. Rovněž to někdy můžete vidět ve formě .tar.Z. To znamená to samé, jen to bylo nejspíš vytvořeno na starším unixovém systému.

Alternativně můžete někde objevit soubor s příponou .tar.bz2. Třeba zdrojové balíčky kernelu jsou obvykle distribuovány v této formě, protože je to menší pro download. Jak jste asi uhodli, je to několik souborů sbalených pomocí tar a posléze bzipovaných.

Ke všem souborům v archivu se můžete dostat použitím taru s jistými argumenty zadanými na příkazovém řádku. Při rozbalování tarballu používáme příznak -z, který říká, aby se před rozbalením použil gunzip a dekomprimoval jej. Obecná forma dekomprese tarballu je následující:

  $ tar -xvzf hejaz.tar.gz
      

To je celkem dost voleb. Takže co všechny znamenají? Volba -x znamená extract - rozbalit. To je důležité, protože to říká taru, co má se vstupním souborem udělat. V tomto případě bude vstupní soubor rozbalen zpět do všech těch souborů a adresářů, ze kterých byl vytvořen. Volba -v znamená, aby byl tar upovídaný (verbose). Takže tar bude vypisovat informace o všech souborech, které z archivu vybaluje. Je zcela přijatelné nechat tuto volbu vypnutou, když se ukáže nudnou. V opačném případě můžete zkusit -vv a dosáhnout tak mimořádné upovídanosti a získat výpis s mnoha dalšími informacemi o každém vybalovaném souboru. Voba -z říká taru, aby hejaz.tar.gz nejprve prohnal gunzipem. A konečně volba -f říká taru, že následující řetězec je jménem archivního souboru, o jehož rozbalení tu celou dobu běží.

Je několik způsobů, jak zapsat tentýž příkaz. Na starších systémech postrádajících pořádnou kopii GNU taru, můžete zahlédnout tento zápis:

  $ gzip -dc hejaz.tar.gz | tar -xvf -
      

Tento příkazový řádek unzipuje soubor a výstup pošle do programu tar. Volba -c říká, aby gzip poslal výsledek své práce do standardního výstupu (stdout), místo do souboru. Rourou se pak tento výstup předá programu tar k rozbalení. "-" na konci znamená, že místo souboru se mají data brát ze standardního vstupu (zde z roury). To rozbalí proud dat, který přichází z gzipu a zapíše je na disk.

Další způsob jak zapsat první příkaz, je vynechat pomlčku před volbami:

  $ tar xvzf hejaz.tar.gz
      

Také můžete narazit na bzipované archivy. Verze programu tar, dodávaná se Slackware Linuxem je umí obsluhovat stejně jako gzipované archivy. Místo volby -z zadejte -j:

  $ tar -xvjf foo.tar.bz2
      

Je důležité si zapamatovat, že tar ukládá vybalené soubory do aktuálního adresáře. Takže máte-li nějaký archiv v adresáři /tmp, a chcete jej rozbalit do svého domovského adresáře, máte dvě možnosti. Zaprvé můžete archiv přesunout do svého domovského adresáře a rozbalit ho tam. Nebo můžete zadat v příkazovém řádku cestu k archivu:

  $ tar -xvzf /tmp/bar.tar.gz
      

Obsah archivu se vybalí do vašeho domovského adresáře, zatímco originální archiv zůstane stále v adresáři /tmp.

Vytvoření archivu

Druhou nejobvyklejší činností s programem tar je vytváření vašich vlastních archivů. Vytvoření archivu není o mnoho komplikovanější, než jeho rozbalování. Jen se použije jiná sada voleb v příkazovém řádku.

K vytvoření komprimovaného archivu ze všech souborů v aktuálním adresáři včetně všech podadresářů a souborů v nich obsažených použijete tar v této formě:

  $ tar -cvzf archive.tar.gz .
      

Volba -c na příkazovém řádku říká programu tar, aby vytvořil archiv. Volba -z prožene vytvořený archiv gzipem, aby se zkomprimoval. Ta tečka na konci označuje aktuální adresář (co se má archivovat). archive.tar.gz je jméno souboru v němž bude archiv uložen. Můžete si ho pojmenovat jak chcete a zadáte-li v názvu i cestu, bude archiv umístěn tam, kam cesta ukazuje. Uveďme si příklad:

  $ tar -cvzf /tmp/archive.tar.gz .
      

Archiv pak bude vytvořen v /tmp. Co se má archivovat můžete zadat jako seznam souborů a adresářů na konci příkazové řádky:

  $ tar -cvzf /tmp/archive.tar.gz file1 file2 directory1 file3 ...