EGYPTSKÉ NÁBOŽENSTVÍ

John Antony West : Esoterický Egypt 1  www.eminent.cz      Jaromír Kozák
ukázka:
FranGois Daumas se nerozpakoval popsat egyptské náboženské koncepce jako .duchovní reality". Od takového poznání je již jen krůček k symbolistickému výkladu: základ fyzického světa, uchopitelného našimi smysly, tvoří duchovní reality. Způsob, jímž duchovno vytváří a ovlivňuje hmotný svět, je základem celé egyptské nauky. Studium fyzikálních projevů tvoří vědu o světu hmoty; studium duchovních realit tvoří posvátnou vědu. Ačkoli je tato věda vyjadřovaná v mýtech, symbolech, harmonii a proporcích, a tudíž nevypadá jako žádná z nám důvěrně známých věd, je to přece jen věda.
Egyptské poznání je v jádru všech velkých náboženských, metafyzických a esoterických nauk: vesmír je ve své celistvosti vědomým stvořením. Člověk byl vytvořen, aby plnil specifickou roli v rámci velikého kosmického tématu. Ač byl zrozen z masa, má potenciál stát se duchem. S tím, jak se stává duchem, překračuje svou pozemskou neboli tělesnou přirozenost, naprosto a doslova se stává bohem a není již vystaven smrti a cyklům přicházení a odcházení. Posvátná egyptská věda detailně popisuje tento proces přeměny - od tělesného neboli materiálního až po duchovní. Královské hrobky z Nové říše jsou učebnicemi této vědy. .Podivná stvoření" bezhlavých a bezrukých lidí, která vyvedla z míry Pierra Monteta, mohou být chápána jako personifikace prvků v tomto procesu přetváření. Stojí za pozornost, že egyptské pojetí má svůj moderní protějšek. Myšlenka, že se obnovená duše podílí na vládě vesmíru, byla podrobně rozvinuta ruským mystikem a filozofem G. I. Gurdjieffem v jeho Teorii vzájemného udržování. Gurdjieff nahrazuje rádobyvědecký moderní jazyk mytickým a formálním jazykem starých národů. Popisuje vesmír v pojmech hierarchie .energií",z nichž "hmota" je nejhustší, a ukazuje, jak je tato hierarchie nevyhnutelně provázána, každá úroveň je podporovaná spodní a .živená" nebo vyživovaná vyšší úrovní. Ačkoli je Gurdjieffovo dílo běžnému racionalistickému myšlení sotva přístupnější než egyptské a východní nauky, z nichž vychází, nalézá dnes silnou podporu v teorii Gaie rozvinuté Jamesem Lovelockem, která popisuje zemi jak sebeřídící organismus. Ačkoli Lovelockova hypotéza se nedotýká duchovních záležitostí - možností, že vnitřní duchovní dílo, uskutečňované lidstvem jako celkem, mohlo hrát roli v těchto procesech -, obsažené principy nejsou nepodobné. Podobně i nyní uznávaná teorie Velkého třesku, používaná k vysvětlení vzniku vesmíru, může být oprávněně nahlížena jako odduševnělá verze oněch starověkých kosmologií, popisujících stvoření z nicoty. Takže zatímco propast, existující na první poWed mezi fantasmagorickou výzdobou těchto královských hrobek z Nové říše a důslednou logikou moderní vědecké teorie, se může zdát naprosto nepřemostitelnou,je zde materiál pro přemostění pro kohokoliv, kdo se jej rozhodne použít. Velký nesmiřitelný rozdíl mezi starověkou koncepcí a moderním člověkem je otázkou vědomí. Ve všech starověkých pojetíchje vědomí výchozím prvkem, kte!ýumožňuje všechno ostatní: celek nebo absolutno je vědomé. Je to vědomí, které nakonec vyvolá existenci vesmíru, aje to vědomí, které jej udržuje. Racionální věda nemůže tento názor přijmout. Věda je podle definice jen tím, co lze změřit. Vědomí nemůže být měřeno, ani nemůže být teoreticky zahrnuto v jakékoli fyzikální teoriiluznanévědou.Jeho existence je proto popírána, ignorována nebo snižována jako náhodný výsledek náhodně vzniklého souboru buněk. Podle tohoto názoru je nauka, která klade vědomí na první místo, posuzována jako primitivní a nevědecká. Skutečností zůstává, že vědomí je základním zážitkem každé vnímající bytosti. A přece se jen zřídka uvažuje o tom, že věda, která vylučuje
vědomí z úvah, sama nestačí na úkol zodpovědět základní otázky.

Dvě možnosti a mumifikace

Jestliže velké zádušní kompozice na stěnách královských hrobek jsou "hokuspoKusem", pak mumifikace není ničím víc než ďábelskou odchylkou lidsképředstavivosti. Pokud tyto propracované texty představují jenom materiálníkoncepci posmrtného života, pak mumifikace je stejně tak materiálním důsledkem takového myšlení: jestliže fyzické tělo existuje, pak jeho duše může p,bkračovat užíváním materiálních výhod v jistém druhu nebeského blaženého stavu. Pokud však méně zjednodušující názory Piankoffa, Daumase
ti Schwallera de Lubicz představují egyptské myšlení přesněji, pak musí existovat nějaký teoretický (případně i nějaký skutečný) důvod pro fantastickou péči věnovanou starověkými Egypťany mrtvole.
Podle Schwallera de Lubicz cyklický proces, popisovaný Piankoffem, nezahrnuje jednu, nýbrž dvě duchovní cesty, a ty procházejí texty souběžně. Přímácesta Rea (vystupujícího jako Hór) reprezentuje zmrtvýchvstání a cesta Osirida, která je periodická, představuje reinkarnaci.
, Jak zmrtvýchvstání, tak i reinkarnace jsou emočně zabarvená slova. Důkladná diskuze o všech "pro" a "proti" a o mnohých a různých vysvětleních těchto pojetí zde není možná. Přesto však stojí za to nabídnout alespoň pracovní definici těchto slov, abychom se pokusili zprostředkovat nějakou představu toho, co je v sázce, a zároveň se vyhnuli specifickému teologickému názvosloví.

Zmrtvýchvstání

Zmrtvýchvstání má jako svůj základní předpoklad božské a uvědomělé tvoření vesmíru. Ačkoli vše stvořené je v původu božské, člověk byl stvořen tak, že jeho božství má charakter spíše semene než konečného ovoce. Lidským cílem je živit semeno, rozdmýchat jiskru, dokud nevzplane, a nakonec vlastním úsilím se opět shledat se svým duchovním původem. Tím, co je požadováno, je úplná transcendence a nikoli omezení nebo potlačení sebe neboli ega. Každý, kdo dovrší tento úkol za svého života, je tudíž připraven se opět shledat se SVOU příčinou. Podle některých tradic se toto může stát jen po fYzické smrti těla. Podle jiných tradic se to může stát již během života samého. je těžké přesně určit, jak Egypťané pohlíželi na tuto věc. Podle zádušních textů se zdá, že nejprve muselo dojít k fYzické smrti. Na druhé straně záhadné nápisy v hrobkách některých šlechticů a vysokých státních úředníků silně naznačují zasvětitelskou tradici, a zasvěcení předpokládá dosažení postupných stupňů transcendence v životě. V této chvHi nemůžeme s jistotou říci, jaký názor zvítězil, neboť používaný jazyk byl svrchovaně poetický. Prozřelý nebo zdokonalený jednotlivec .se stává hvězdou a připojuje se k Reově společnosti a plavíse s ním oblohou v jeho bárce milionů let."

Reinkarnace

Základním předpokladem reinkarnace je, že mezi lidským přirozeným neboli .padlým" stavem a jeho uvědomělým neboli dokonalým stavem existuje nekonečně stupňů. Duše, která zahájila práci na sebepřeměně, si podrží to, čeho dosáhla, a při smrti se zcela nerozpadne. Ztrácí pocit individuality a (obvykle) všechny vzpomínky na svou pozemskou existenci a vtělí se do nového, vhodného tělesného nosiče, který jí poskytne přJ.1ežitost k dalšímu růstu (nebo degradaci) a tento cyklus pokračuje, dokud není duše dokonalá a již nepotřebuje přijímat lekce života na zemi".
Ačkoli egyptské texty, vztahující se k reinkarnaci, nejsou přJ.1iš explicitní, může tomu tak být docela dobře proto, že badatelé se na ně nedívali z tohoto hlediska".jsou v nich nesčetné odkazy na nový život a nové zrozenLjsou-li vykládány z hlediska reinkarnace,je to přinejmenším stejně oprávněné, jako jsou-li vysvětlovány jako popis života v .podsvětí" nebo v .záhrobí". Víra v převtělování odpovídá starověkým naukám na Blízkém východě i jinde. Nehraje žádnou roli v židovství nebo islámu 16. Křesťanská církev tuto nauku popírá, ale reinkarnace musela být nejprve vymazána nikajským koncilem ve čtvrtém století, což silně naznačuje, že předtím hrála důležitou rolp7. Zatímco církev nikdy neprovozovala mumifikaci jako takovou, balzamující obřad a mnoho dalšího v křesťanském pohřebním obřadu naznačuje silný egyptský vliv, ne-li přímýpůvodl8.

Reinkarnace a mumifikace

je-li tento reinkarnační výklad správný, pak se mumifikace jedinečným způsobem vztahuje k této víře. Zatímco ostatní tradice těla svých mrtvých spalovaly nebo vystavovaly, aby usnadnily reinkarnaci vyvtělené duše, Egypťané usilovali o podpoření tohoto procesu mnohem propracovanějšími mumifikačními procedurami. jinými slovy, pokud se fyzický nosič zachoval, duše pokračovala ve své existenci ve stinném a tajemném světě Duátu (slovo nebo místo, jehož přesná definice byla předmětem silné neshody). V Duátu duše zjevně nebyla omezována ve svém úsilí dosáhnout svého zmrtvýchvstání a vyhnout se tak dalšímu nutnému hmotnému převtělení. Není možné prokázat, je-li tento výklad správný, ale má dva klady: jednak obecně odpovídá reinkarnační teorii a zároveň poskytuje logický výklad přehnané pozornosti, již Egypťané Nové říše věnovali svým zemřelým. Tento logický výklad však z hlediska skutečné duchovní praxe tuto proceduru nutně neospravedlňuje.
V každodenním životě starověkého Egypta hrála velkou roli magie a máme dobré důkazy pro to, že se její role zvyšovala souběžně s tím, jak Egypt upadal. Nejstarší lékařské texty například jsou téměř výlučně lékařské, přímočaré a vysoce profesionální. Magické texty a zaříkávání se objevují později. Navíc existuje všeobecně známá legenda, pocházející z velmi dávných dob, že hlavní příčinou pádu Egypta bylo rozšířené zneužívání černé magie.
Nechutná atmosféra je rozšířena kolem celé otázky složité mumifikace. Je zajímavé si povšimnout, že dokonalost mumifikačního procesu v posledních staletích Nové říše odpovídá nepřehlédnutelnému úpadku umění té doby, zvláště v pozdně ramsesovských hrobkách s jejich fantasmagorickými mytologickými bytostmi a odpornými a přehnanými barvami. Je-li tento výklad správný, pak může být mumifikace považována za prostředek aplikace toho, co pokládáme za magii, co však Egypťané považovali za technologii, jak si koupit více duchovního času. Praxe, v zásadě snad oprávněná, byla tak dovedena do krajnosti a stala se pochybnou, ne-li zcela nesmyslnou. Je rovněždocela možné, že téměř všeobecný pocit fascinace smrtí a odpor, který tento aspekt Egypta vzbuzuje, je zcela oprávněný.
V každém případě je zajímavé mít tyto možnosti na mysli, když prozkoumáváme královské hrobky na západním břehu Nilu, coby místa, kde tyto složitěpřipravené mumie měly být uloženy, neměněny časem tak dlouho, dokud trvásamotný čas.

Ba, Ka a duchovní těla

Egyptské náboženství, jako věda o duchovní přeměně, popisuje vývoj
a vzájemné působení více než půl tuctu různých duchovních prvků neboli těl, které jsou součástmi vnitřního člověka. Pro Egypťany byly tyto prvky tak rozdílné, jako jsou vodík, uhlík a kyslík pro moderní materiální vědu.
Ba se obvykle překládá jako "duše", což bohužel pro každého znamená něco jiného. Ba je oživujícím principem, živoucí neboli božskou jiskrou, oživující všechny cítící tvory. Když ba odchází, tělo umírá. Ba je nesmrtelné a individuální jen v tom smyslu, že oživuje to l,lebo ono konkrétní tělo během jeho existence. Ba je zobrazováno jako pták s lidskou hlavou, což je zajímavé obrácení obvyklé praxe, podle níž je daný nečeru zobrazen s lidským tělem a zviřecíhlavou. Hieroglyf pro slovo ba je volavka nebo čáp. Někdy je ba zobrazeno jako čáp, někdy jako sokol. Poněvadž nejzřetelnější vlastností čápa je jeho stěhování a instinkt vyvádět mladé, jeho volba jakožto symbolu ba silně podporuje domněnku o reinkarnaci, ačkoli akademičtí egyptologové mu obvykle tento význam nepřikládají.
Ka je obvykle vykládáno jako "dvojník," což pro nikoho nic neznamená. Tuto komplexní koncepci však nelze vyjádřit jediným slovem. Ka je síla, jež váže a vytváří jedince tím, že jej oživuje duchem, který je ba. Ka je soubor přitažlivých neboli magnetických sil, jejichž výsledkem je to, co dnes nazýváme osobnost: pronikavý pocit "já", které obývá tělo, ale není timto tělem. ("Já" může být zachováno i tehdy, je-li pocit těla ztracen, jako při naprostém ochrnuti nebo jistých druzích anestezie). Ka je komplex. Existuje animální ka, vztahující se k tělesným žádostem; božské ka, které dbá na volání ducha; a zprostředkující ka, které poskytne hybnou sílu těm, kdo jsou na cestě, aby postupně ovládli animální ka a přinutili je sloužit božskému ka. Ka neumírá se smrtelným tělem, ale může se rozpadnout na mnoho aspektů, které je vytvářejí. Je-li symbolistický názor na převtělování správný, pak je to ka, které se převtělujeJ9 jakožto magnetické centrum neboli ohnisko vlastností, jež přežívá fyzickou smrt a jež potřebuje další fyzický nosič, aby mohlo pokračovat v práci na vlastní dokonalosti.
Pokud během pozemského života ka degenerovalo do té míry, že bylo zbaveno všech ctnosti a všeho skutečně lidského, pak se reinkarnovalo a rozptýlilo do různých nižších zvířecích a rostlinných oblasti. Toto je druhá smrt, o níž egyptské texty hovoří s takovou obavou a hrůzou. Právě toto poznání se možná nalézá za pozoruhodnou naukou o metamorfóze, podle níž se může zesnulý znovuzrodit jako zvíře nebo dokonce keř či strom.
Sochy zesnulého, umístěné v hrobce, a dlouhé pohřební texty a zdi, zaplněné reliéfy nebo obrazy, jsou objekty určenými k tomu, aby zaměřily pozornost ka zemřelého na úkol dalšího duchovního vývoje
Hieroglyfem pro ka je pár rukou vztažených k nebi, zdůrazňujících jeho funkci jako přitažlivé nebo magnetické síly. Někdy je ka krále zobrazeno jako socha nebo kresba krále se znamením ka na vrcholu hlavy. V jiných příkladech je beranohlavý hrnčíř Chnum zobrazen, jak vytváří tělo krále a jeho identického dvojníka, jeho ka, na hrnčířském kruhu, což nepochybně způsobilo, že se ka začalo překládat jako "dvojník".
    Aby dosáhl nesmrtelnosti, spojil Zdokonalený člověk své ka se svým ba, svou individuální esenci s duchovní jiskrou uvnitř těla.
    Nehledě na často zobrazená ba a ka, existovalo v souvislosti s člověkem několik dalších entit neboli sil. Tělo bylo chat, slovo naznačující rozkladnost. Slovo je vytvořeno typicky egyptskou slovní hříčkou, podle níž se obrácením sledu hlásek obrátí i jeho význam. Chat je opakem ach - světla čili záře, neporušitelnosti.
Kchabit je stín nebo to, co zastiňuje světlo. Zdá se, že to byla entita, která sloužila k zaostření nebo spojení nižších ka s veškerými tělesnými chutěmi a žádostmi. Kchabit by patrně odpovidal našemu pojetí ducha.
Chu bylo důležitou vyšší duchovní složkou člověka: zářící, světelnou formou, obývající konkrétní tělo. Chu-ové byly rovněž nebeské bytosti, žijící s bohy, a mohou tedy odpovídat křesťanské představě andělů. jednotlivý chu tak možná odpovídá anděli strážnému - inteligentnímu duchu, který ovládá srdce.
Srdce, ab, odpovídalo svědomí.
Sechem bylo personifikací osobní síly nebo vnitřní vyspělosti; vše, co ze sebe člověk učinil, bylo sechem.
Ren bylo "jméno". Všechny východní a starověké kultury přikládaly velký význam jménu, které symbolizovalo a zakotvovalo individualitu a všechno, co ji odlišuje od někoho jiného. jméno bylo na dáno magickými silami a vlastnostmi. Zničit něčí jméno tedy znamenalo zbavit jej vší individuality a veškeré síly. Nejdůležitější synovou povinností bylo udržovat otcovo jméno.

Hadí síla ve starém Egyptě

Je všeobecně známo, že o hadí síle se vědělo v Indii a v Tibetu, a ti, kdo se domnívali, že je to pouhý výplod lidské fantazie, ji též na tyto země omezovali. Hadí síla je však skutečností a tvoří základ energetického systému všech živých tvorů. Není proto překvapivé, že byla známá celosvětově. Indie a Tibet se staly téměř jejím symbolem jen proto, že jejich znalosti zde byly značně pokročilé, byť v praxi omezené jen na zasvěcené, a že evropským badatelům se zde podařilo zastihnout tyto znalosti ještě živé. V rámci egyptské kultury se o hadí síle dosud vůbec neuvažovalo, neboť egyptologové o její existenci vůbec nevěděli, a to ani v rámci indické kultury. To samozřejmě dokládá, že chyběly a chybí znalosti praktické magie. To je ovšem mimořádně nešťastné již proto, že magie hrála v Egyptě klíčovou úlohu, a bez její znalosti není vůbec možné pochopit neadministrativní texty nebo vyobrazení, které nám staří Egypťané zanechali. Nezáleží zde příliš ani na tom, je-Ii kdo praktickým vykonavatelem nebo tomu věří, ale důkladná znalost tohoto oboru je zcela nezbytná již proto, že každý vám řekne, že při překladu musí překladatel především rozumět překládanému textu, a to zdaleka ne jenom po stránce jazykové, ale hlavně ____. '
Naše poznání hadí síly ve starém Egyptě je dosud na samém počátku. Již dnes je ovšem zřejmé, že její znalost zde byla podstatně vyšší než v Indii, a tak není ani vyloučeno, že Indie tu byla pouze nedokonalým dědicem. Mnohé národy totiž věděly o její existenci jakožto přírodovědném úkazu, ale nedokázaly ji ovládat. V tom vynikali zasvěcenci Indie, Tibetu, a jak se dnes ukazuje
díky četným vyobrazením a nápisům, i Egypta. Její studium v rámci egyptské kultury je mnohem obtížnější než v případě Indie, neboť Egypťané byli velice důkladní a pro každý aspekt čehokoli měli jiné jméno. V sanskrtu je hadí síla označována pouze jako kundalíni, zatímco v egyptštině existují desítky názvů podle její momentální energetické a blahodárné či zhoubné podstaty.
Přestože se s ní setkáváme v egyptských chrámech a hrobkách na každém kroku, nebyla dlouho rozpoznána i proto, že její popisy a vyobrazení byly brány doslova a byly považovány za skutečné hmotné hady. Tím vznikaly zjevnénesmysly, a přitom je Egypťané předkládají v takové podobě, že nemůže být sporu, oč jde. Je sice pravda, že egyptské popisy a vyobrazení jsou vysoce esoterní a užívají velmi komplexní symboliky, zatímco indické a tibetské prameny jsou mnohem otevřenější. Jakmile však tuto nit poznání jednou zachytíte, nevyjdete již v egyptských zdrojích z údivu nad hloubkou jejich znalostí.
Při stavu dnešního poznání můžeme za nejzajímavější označit takové literární památky, jako je Kniha bran. Z nich i z vyobrazení v chrámech a hrobkách a z posvátné architektury je patrné, že Egypťané dokonale znali systém čaker i všechny další součásti psychoenergetického systému organismu. Stejně jako Indové a Tibeťané si byli dobře vědomi, že hadí síla se zásadně podílí na dalším osudu duše poté, co její hmotné tělo zemřelo.
Můžeme tedy s jistotou říci, že sloup džed je symbolem páteře se čtyřmi čakrami, které byly zároveň symbolizovány čtyřmi Hórovými syny. Obřad vztyčovánÍ džedu faraonem tedy představuje proceduru, při níž probouzel svou hadí sílu a nechával ji projít všemi čakrami. Aby to dokázal, musel ji pochopitelně ovládat. Kobra na jeho čele nebyla tudíž symbolem Egypta Qak se lze téždočíst), ale znakem probuzené hadí síly. Zjevně byl tento rys původně vůbec základním požadavkem, aby se mohl dotyčný stát panovníkem. Když se později úřad stal dědičným, Egypt ztratil své osvícené vládce a země se vnitřně rozložila.
Tím, jak vyjadřuje znalosti hadí síly, si zvláštní pozornost zaslouží chrám Setiho I. v Abydu. Setkáváme se zde se sedmi kaplemi, které představují sedm primárních čaker s velmi výmluvnými nápisy a symbolickými obrazy. Můžemeproto říci, že platila tato souvztažnost:

čakra	její egyptské vyjádření
1.	panovník (zemský prvek)
2.	Ptah
3.	Re (Bezbřehá záře)
4.	Amon
5.	Osiris
6.	Éset
7.	Hór

z  tohoto hlediska je tedy jasné, že uváděl-li panovník své jméno na chrám, nebylo to z důvodu uzurpace, jak se dosud soudilo, ale byl to ryze rituální čin, jímž udržoval řád světa. Není jistě náhodou, že nejvíce "uzurpací" máme od panovníka, který též nejdéle vládl (Ramses II., 67 let).
Prozkoumání systému egyptské symboliky a konkrétně otázky hadí síly
v zemi na Nilu má pro nás dvojí zásadní důležitost. Jednak nám umožní poznat staroegyptskou kulturu mnohem realističtěji, než se to zatím podařilo, ale hlavně se z egyptologie stane disciplína, která by přestala být přisně historická a mohla by něco praktického říci i dnešnímu člověku.