Osamělý pastýř Bohuslav Reynek

Narodil se v rodině statkáře 31. května 1892 v Petrkově u Havlíčkova Brodu. Když otec statek v Petrkově pronajal a celá rodina se odstěhovala do Jihlavy, studoval na německé reálce, kde na něho měl značný vliv M. Eisler (pozdější docent dějin umění na vídeňské univerzitě), který u Reynka probudil zájem o poezii a malířství. Na jihlavské reálce rovněž navštěvoval hodiny kreslení, což bylo jeho jediné výtvarné vzdělání. Na otcovo přání odešel do Prahy, kde začal studovat zemědělský obor na c. k. Vysoké škole technické, kterou však už v listopadu pro naprostý nezájem opustil a vrátil se do Petrkova. Odtud se v prosinci vydal na svou první cestu do francouzské Bretaně; tehdy také začal malovat a psát poezii - svoje první verše otiskl 1913 v Moderní revui.
    Roku 1914 se seznámil se staroříšským vydavatelem Josefem Florianem, s nímž úzce spolupracoval až do jeho smrti.
    Zaujat básnickou sbírkou Ta vie est lá ... (1923) vydal se do Grenoblu, aby se seznámil s její autorkou Suzanne Renaudovou (1889 -1964). Roku 1926 se s ní oženil.
    V období 1926-36 žil s rodinou pravidelně půl roku ve Francii a půl roku v Petrkově, kde po otcově smrti zůstal trvale a ujal se řízení statku. Mezi českými spisovateli našel přátele ve Františku Halasovi, Vladimíru Holanovi a Ivanu Divišovi; z výtvarníků pak v Josefu Čapkovi, Vlastimilovi Hofmanovi a Jaroslavu Šerých.
    Reynkova první samostatná výstava v Čechách se uskutečnila, díky iniciativě Vlastimila Vokolka, v roce 1929 v Pardubicích. V prosinci 1932 píše z Francie Vokolkovi, zda by mu nemohl sehnat a poslat "nějakou brožuru", z níž by se mohl poučit o výtvarné technice suché jehly. Vokolek mu do Grenoblu poslal Šimonovu "Příručku umělce-grafika", s jejíž pomocí se stal Reynek tím typem grafika, jak jej v převážné většině dnes známe.
    Za německé okupace byl v přinucen pronajmout statek Němcům a v červnu 1944 opustit Petrkov. Přestěhoval se i s rodinou do Staré Říše k dětem Josefa Floriana, kde zůstal až do konce války. V roce 1945 se vrátil do Petrkova a opět hospodařil na statku, který se však roku 1949 stal součástí Státních statků v Petrkově; jako jejich zemědělský dělník pak pracoval do roku 1957. Poté se až do své smrti věnoval především grafické tvorbě a psaní poezie.
    Až v roce 1964 se uskutečnila první poválečná výstava Reynkových leptů v ústeckém Divadle hudby. Z Reynka se stal objev sezóny, výstavy následovaly jedna za druhou. Petrkov začaly navštěvovat televizní štáby a novináři, na návštěvu přijížděli studenti, umělci, básníci.
    Petrkov se stal kultovním místem pro uměleckou generaci 60. let. Reynek se svých výstav nezúčastňoval, televizních štábů si nevšímal a novinářům odpovídal pouze jednoslabičně. Ze své tiché samoty se nenechal nikým a ničím vyrušit.
    Zemřel 28. září 1971 - byl pohřben vedle Suzanne Renaudové v hrobě svých rodičů na hřbitově ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu.

Odlet vlaštovek

Odlétají vlaštovice
mlh a strnisk temné svíce,
šípy černých plamenů.
Pod střechou a nad pěšinou
v krvi namočenou třtinou
kreslí Amen na stěnu.

Oči léta. Bolí. Hynou.

Nevzpomínej. Vzpomenu.

Uletěly. Už ne naše,
hřeby v očích Tobiáše,
stébla z hnízda, střepy z bláta,
touha v síti stínů jatá.

V tůni ryba uzdravení.

Tma je v síti. Ryba není.

Odletěly. V polích stohy
sezlátly a v chlévech stlaní,
Ezaunovo požehnání,
hrstě slámy v přítmí dlani.
Osiřely v chlévech rohy,
pokácené otazníky
na čele krav, křivé dýky,
půlměsíce zjizvené.

Lampy zhaslé. Ještě ne.

Ztuhlé lokte rohů v stáji
nikoho neobjímají,
po někom se ještě ptají.
Bílá světla spadaná,
sliby stydlé do rána
v slámě s otlučenou duší.

Němota, jež z kleneb stéká,
sloupů s košilemi z mléka,
sloupů v plášti z plísně muší.

Sloupů stromů. V ráji kvetly.
Čekají, až zima setlí.

Čekají, až zkameněly.

Čekají. Už na anděly.

(Odlet vlaštovek, 1969-1971, 1980)

Cesta tmou

Kdo chodí tmami
napřáhne dlaně.
Strom v cestě mámí,
zkrvácí skráně.

Čí stín jde s námi
za rány dlaně?
Cest cíl neznámý
chce peníz daně.

Strom neuhýbá
a neposvítí.
Strom, černá ryba
v mraku síti.

Strom mezi stíny
a země pustá.
Kdy luny a viny
zahoří ústa?

Kdy luna poví
plamenem ticha,
kdy vina slovy
proč kámen vzdychá?

(Odlet vlaštovek, 1969-1971, 1980)