Buddhova nauka   

       Prameny

       Naše znalost vlastní Buddhovy nauky se opírá o tzv. pitaky (doslova „košíky“), tj. sbírky posvátných spisů, jež svým rozsahem předčí i bibli. Ty však byly sestaveny teprve ve stoletích následujících po Buddhově smrti a zapsány dokonce ještě mnohem později. Vědeckému bádání se podařilo identifikovat v těchto souborech jádro, které s největší pravděpodobností pochází od samého Buddhy, a odloučit je od pozdějších dodatků a zpracování. Nejúplněji jsou pitaky zachovány v jazyce pálí, indickém dialektu, příbuzném sánskrtu. Také náš – zjednodušený – výklad nejprve podá vlastní Buddhovu nauku, pak se podíváme na dějiny a šíření buddhismu a nakonec přihlédneme i k pozdějším systémům.

       Náboženství bez boha

       Buddhistickou věrouku tvoří čtyři již uvedené ušlechtilé pravdy. Pro nás Evropany, uvědomíme-li si, že tato stručná formule je náboženským vyznáním víry, je nápadné, že v ní není řeči o bohu, nýbrž pouze o strasti jako základním faktu lidského (resp. stvořeného) života. Buddhismus je vskutku ateistické náboženství – alespoň ve své původní podobě. V Evropě ovládané křesťanstvím byl theismus, víra v osobního boha, bezezbytku ztotožněn s náboženstvím vůbec. Kdo přijímá tento názor, nutně vidí „atheistické náboženství“ jako něco samo sobě rozporného. Buddhismus a jiná náboženství (osobního boha nezná ani džinismus) nás však přesvědčují o tom, že takové pojetí náboženství je příliš úzké. Ukazují, že mohou existovat a v mnoha zemích vskutku existují náboženství, která věří v mravní řád světa, v ideál mravní dokonalosti, v znovuzrození a spasení – a potud jsou to opravdová náboženství-, avšak odmítají představu boha, a proto jsou právem nazývána atheistickými. Přitom se život těchto náboženských společenství s jejich posvátnými texty, mužskými i ženskými kláštery, knězi, chrámy atd. odehrává do značné míry podobným, ba zčásti až překvapivě shodným způsobem jako v křesťanských či jiných theistických církvích.

       V pozdějším vývoji buddhistického náboženství se ovšem i Buddhovi dostalo božského uctívání. Podle dochovaných svědectví však Buddha sám něco takového rozhodně odmítal. Když jej uctivý věřící velebil přemrštěnými slovy a nazýval ho nejmoudřejším z moudrých, Buddha se otázal:

       „Velká a smělá slova vycházejí z tvých úst… Ale poznal jsi všechny vznešené muže minulých dob?… Nechal jsi snad jejich ducha zazářit ve svém duchu?… A poznal jsi snad i všechny vznešené muže budoucnosti?“

       Věřící na tyto otázky odpověděl záporně.

       „Ale pak alespoň – znáš mne? Pronikl jsi do mého ducha?

       I to věřící popřel.

       „Proč jsou tedy tvá slova tak velká a smělá? Proč tento nadšený chvalozpěv?“

       Buddha také odmítal a posměchem stíhal každý vnější kult. Hleděl jen na nitro člověka a jeho chování. Jistý bráhman mu kdysi navrhl, aby se očistil koupelí v posvátných vodách Gáje. Buddha odpověděl: „Vykoupej se tady, právě tady, bráhmane. Buď přátelský ke všem bytostem. Nemluvíš-li nepravdu, nezabíjíš-li živé, nebereš-li co ti nenáleží a jsi-li neúchylný v sebezapírání – co bys získal tím, kdybys putoval ke Gáji? Pak je pro tebe Gájou každá řeka.

       Dharma

       Buddha odmítal spekulace o takových metafyzických problémech, jako zda je svět konečný nebo nekonečný, zda má počátek v čase či nikoliv. Pro sebevědomé bráhmanské kněze, kteří tvrdili, že božsky inspirované védy podávají řešení těchto problémů, měl jen slova posměchu a opovržení. Přesto však už ranný buddhismus obsahuje určitou propracovanou metafyziku, rozumíme-li tímto pojmem jasné představy o podstatě a souvislosti světa jako celku.

       Poslední součástí, z nichž je složeno všechno jsoucno, jsou nazývány „dharma“. Existuje nekonečně mnoho dharm. Názory škol se však rozcházejí v tom, jak si dharma představovat. Jisté je pouze toto: dharma nejsou duše nebo něco živého, nýbrž jsou neoživená. Všechny živé bytosti včetně bohů – a právě tak i všechny složené věci, jsou jako kameny, skály atd. – si třeba myslet jako složené z těchto neoživených dharm. Život je tedy složený jev. Dharma dále nejsou nic trvalého, nýbrž pouze dočasný jev, který vzniká a zaniká. Trvalé, setrvávající bytí vůbec neexistuje. Existuje pouze ustavičná změna, věčné uplývání v nepřerušovaném vznikání a zanikání dharm. Všechno bytí je pouze chvilkové; vzejde a v okamžiku, kdy je můžeme vnímat, zaniká. Skutečný je pouze okamžik, universum není nic než ustavičné proudění jednotlivých momentů bytí, „kontinuum pomíjivosti“.

       Proto také nemůže existovat ani žádné trvalé já v nás. I duše, vědomí v každém okamžiku nově vznikají a zanikají. Jen rychlost, s níž se odehrávají duchovní procesy, a jejich vzájemné propojení dávají vzniknout klamnému dojmu, jako by za nimi bylo nějaké trvalé a se sebou samým stále identické já. Tento způsob nazírání přirozeně podmiňuje úplně jiný postoj k času, než je náš. Zatímco my vidíme v čase cosi kontinuálního, co se prostírá z minulosti do budoucnosti skrze bod, jejž nazýváme přítomností, není pro buddhistu časový průběh souvislým plynutím, nýbrž následností samých izolovaných momentů. Neexistuje žádné trvání, a neexistují tedy ani dějiny v  Evropském smyslu. S tím souvisí, že Buddha – v protikladu k téměř všem indickým myslitelům, kteří nejvyšší důraz kladli na souvislost své nauka s pradávnou tradicí, jež jim byla zároveň i ospravedlněním – dává najevo určitou lhostejnost k tradici a vlastně se nikdy nedovolává dějinného podání.

       Buddhistické myšlení je tedy jedinou velkou negací: neexistuje žádný bůh, žádný tvůrce, žádné stvoření, žádné já, žádné trvající bytí, žádná nesmrtelná duše. Význačný ruský badatel shrnul základní buddhistickou nauku do tohoto stručného hesla: „Žádná substance, žádné trvání, žádná blaženost“. Blažeností je přitom třeba rozumět pozitivní štěstí, neboť – jak ještě uvidíme – pro buddhismus sice existuje trvalé spasení, avšak i ono má jen jakoby negativní ráz.

       Mravní zákon světa  -  Znovuzrození, spasení, nirvána

       Vznikání a zanikání dharm se neděje nezákonitě a není záležitostí pouhé náhody (jak učily např. v mnohém ohledu srovnatelné řecké teorie o atomech), nýbrž podléhá přísnému zákonu příčiny a účinku. Každé dharma vzniká v zákonité následnosti z podmínek, které jsou dány předchozí existencí jiných dharm. Všechno dění je nevyhnutelně podřízeno kauzálnímu zákonu. Potud tedy i v buddhismu existuje cosi trvajícího: zákon světa. Abychom však zabránili možným nedorozuměním, poznamenejme, že v buddhistických spisech je i světový zákon nazýván „dharma“. Zákon příčiny a účinku platí pro mravní děje s nemenší přísností než pro zevní procesy. Je to zákon mravní, mravní řád světa.

       V proslulém obraze „kola života“, který alespoň v základních rysech snad skutečně pochází od samého Buddhy, představují buddhisté kauzální zákon jako dvanáctidílnou formuli závislého vznikání. Na první pohled může tento obraz a jím se projevující nazírání připadat dosti nezvykle. Zčásti je tomu tak proto, že ve vnějším kruhu jsou bez rozdílu za sebou např. individualita, narození, nevědění – tedy pojmy, které pro nás patří do různých kategorií – jako faktory vyplývající ze sebe navzájem.

       Avšak i tak lze z tohoto zobrazení snadno vyčíst podstatnou myšlenku, ustavičně se navracející koloběh života: V minulosti nevědění = nespasení mělo za následek vůli k životu, pud a žízeň – což jsou podle čtyř ušlechtilých pravd jediné příčiny všeho života a strasti – a tak položilo základ k novému životu a nové strasti, k nové existenci.

       Proto v  přítomnosti začíná životní cyklus znovu. Početím vzniká nová bytost, jejíž duše si ještě neuvědomuje samu sebe. V matčině těle se rozvíjí zárodek a díky podobě a jménu se stává individualitou. Tvoří se smyslové orgány. (Indové počítají šest smyslů, neboť k našim pěti řadí ještě myšlení.) Po narození navazuje nová bytost kontakt s vnějším světem, zprvu zejména dotekem pomocí hmatu, pak vnímáním a pocity. Z dotyku se světem se rodí nový pud, věci se stávají předmětem žádosti. Z prosazování této žádosti se u dospělého rodí lpění na světě a uvěznění v něm.

       Tím jsou již vymezeny předpoklady nové existence, neboť skutky (karma) se podle zákona příčiny a následku musí promítat do nové existence. Tak se kruh uzavírá, neboť v budoucnosti musí nová bytost znovu projít celou cestu od narození po stáří a smrt.

       Z toho tedy vidíme, že stejně jako pro jiné indické filozofické a náboženské nauky je i pro buddhismus základním dogmatem znovuzrození, o němž Buddha nikdy nepochyboval. Je pro něj prostým důsledkem neomezené platnosti zákona příčiny a následku. Jak se to však slučuje s tvrzením, že v člověku neexistuje žádné trvající já, duše přežívající smrt? Nelze o znovuzrození právem mluvit jen tehdy, trpí-li v budoucím životě následky svých nynějších skutků jedna a táž duše?

       Evropané dlouho viděli v tomto bodě slabinu buddhistického myšlení a rozpor. Ale pro buddhistu zde rozporu není. Nemluví o znovuzrození tak, jako by nově vznikající bytost byla identická s tou, jejíž „vinou“ vchází do existence – to by znamenalo uznat v člověku nějaké trvale existující vlastní já; ale tato bytost není ani od minulé odlišná, neboť vzešla zákonitě ze staré podle nutné souvislosti všeho dění. Pro buddhistu prostě problém v této formě neexistuje, poněvadž pro něj stará i nová „duše“ stejně může v každém okamžiku vzniknout i zaniknout. Kauzální souvislost, která vede ke zrození, pro buddhistu nespojuje tento „život“. tuto „osobu“ s oním životem a onou osobou jako celkem – neboť takové časoprostorové jednoty ve skutečnosti neexistují – nýbrž spojuje jednotlivé dharmy.

       Protože veškerý život je strast, zní otázka všech otázek takto: Jak lze přerušit věčný koloběh od utrpení k novému utrpení? Podle uvedeného znázornění má tento koloběh příčinu ve „vůli“ a příčinou vůle je „nevědění“. Kdybychom se my lidé dokázali oprostit od chtivosti, nenávisti a žádostí, kdybychom svým srdcem ustavičně nelpěli na pomíjivých předmětech smyslového světa, kdybychom prohlédli, poznali a došli osvícení jako ti, kdo poznali podmíněnost tohoto koloběhu, pak by muselo být možné tento koloběh přerušit a být od něho spasen.

       Co by však takový člověk získal? Zjevně nemůže existovat žádná „věčná blaženost“ anebo jakýkoli jiný pozitivní stav štěstí, neboť neexistují ani věčné duše, ani nebesa, ani peklo. Čeho bychom tedy dosáhli? Nirvány. Doslova přeloženo to znamená stav plamene, který zhasl. Co však zbývá z plamene, který vyhasl? Nic! Proto bývá pojem nirvány často opisován výrazem „nic“. Pro Buddhu samého ovšem znamenal stav, v němž vyhasla všechna sobecká žádostivost a člověk se vyprostí z řetězu znovuzrození. Znamená pro něj tedy mír. Není to možná mnoho, ale podle Buddhy je to to jediné, čeho může člověk dosáhnout. V buddhistických spisech pozdější doby se nirváně dostalo rozmanitých výkladů a vysvětlení. V pozdější buddhistické církvi se nirvánou rozuměl i stav pozitivní blaženosti, jehož lze zčásti dosáhnout už na tomto světě a který zčásti leží v zásvětí. V původním buddhismu je to však čistě negativní pojem. Nirvána je cosi, o čem nelze naprosto nic vypovídat, co se vymyká všem slovům a pojmům. Pak ovšem není možné beze zbytku objasnit to, co pro buddhisty znamená nirvána, byť bychom při tom použili nespočet výrazů, nýbrž lze to – jako v podstatě každou indickou moudrost – poznat jen vcítěním a pohroužením.

       Praktická etika

       Když byl Buddha požádán, aby stručně vyložil své pojetí správného života vedoucího ke spáse, vyslovil těchto pět příkazů:

        1.          Nezabíjej živé.

        2.          Neber, co ti nedávají.

        3.          Nemluv nepravdu.

        4.          Nepij opojné nápoje.

        5.          Nebuď necudný.

Ačkoli těchto příkazů je méně než deset přikázání Mojžíšova zákona, jsou natolik obsáhlé, že bylo možno říci, že „žít podle nich je možná obtížnější než podle desatera“.

       Poznamenejme, že při vší odlišnosti teoretických základů se buddhismus v praktické etice těsně stýká s džinismem. Nelze také nevidět, že svou základní tendencí nemá těchto pět příkazů daleko ke křesťanství. Vždyť Buddha řekl: „Překonávej hněv srdečností, zlo dobrem … Nikdy nevymizí ze světa nenávist nenávistí; nenávist přemáhá jen láska!“

       Určitá příbuznost s Kristovým učením záleží i v tom. že Buddha se stejně jako Ježíš obrací v zásadě ke všem lidem, ke všem stavům a všem národům. Obě náboženství jsou mezinárodní. U Buddhy není řeči o tom, že by např. nižší kasty nemohly být účastny na spáse. Kastovní systém nikdy nenapadal a ani se jej nikdy nepokoušel odstranit. Ale pravil: „Jako nesčetné veletoky ztratí své staré jméno a svůj starý rod, jakmile dosáhnou velkého oceánu, tak i tyto čtyři kasty … ztratí své staré jméno a svůj starý rod, jestliže se v souladu s učením a zákonem vzdají své vlasti.“ Kasty mu byly něčím nepodstatným a byla mu cizí myšlenka, že by příslušnost ke kastě znamenala nějakou přednost, pokud jde o náboženství.                                                                                                

       Je-li toto jistým demokratickým prvkem buddhismu – pro který je revoluční ve srovnání s náboženskými naukami bráhmanů -, nelze na druhé straně nevidět ani jeho rysy aristokratické. Ty se projevují jednak tím, že Buddha se přese všechno patrně obracel převážně k vyšším stavům, z nichž také pocházeli jeho první stoupenci, jednak nepodmíněností jeho mravních příkazů, jimž mohlo plně dostát jen nemnoho vyvolených.