1. Amazing Grace - I. V. Webb (Universal Soldiers CD2/5)  3:18

úvod

Na přelomu 16. a 17. století, kdy bylo vyvinuto notové písmo v podobě, jakou známe prakticky dodnes, nebylo kupodivu o keltské hudbě nic známo, přestože máme dojem, že tato huba je stará jak samotné zalidnění evropského kontinentu. Pravdou však je, že dnešní podoba tzv. tradiční celtic music se začala rodit cca. před 200 let a samozřejmě nikde jinde než v New Yorku a Chicagu. V té době se Irsko, které je považováno za kolébku této hudby, pomalu vzpamatovávalo z hladomorů po několikaleté neůrodě brambor. V letech 1845-1851 Irsko opustilo na 2 miliony Irů ať už do země nebo do Ameriky. To mělo těžké důsledky v podobě stagnující ekonomiky Irska, ze které ho vyvedl až vstup do EU, ale pro hudbu to bylo nesmírně blahodárné. V newyorských a chicagských hospodách se začala rodit zcela nová hudba, obohacená o vlivy jiných amerických přistěhovalců. Nejenom blues stojí u vzniku dnešní pop music. To jen tak na velice stručný úvod.

Po majestátním tradicionálu Amazig Grace v provedení I.V. Webb dalším číslem bude sice nahrávka nesrovnatelně mladší, pochází totiž z roku 1993 z koncertu na počest třiceliletého působení Boba Dylana na scéně. Možná se vám to zdá divné, proč do toho zatahuju Dylana, ale skladba "When The Ship Comes In" z jeho třetí desky z roku 1963 byla úspěšným koncertním číslem rodilých Irů, kteří přišli do Ameriky zbohatnout a říkali si Clancy Brothers. Působili v hospodách v Greenwich Village už od konce 50. let a na svých vystoupeních, která předznamenala vznik folku, nejlépe naplňovaly ideál, který přesně zformuloval folkař a sběratel lidových písní Pete Seeger: "Interpretace lidových písní by neměla spočívat v převážení mrtvol z jednoho hřbitova na druhý."

2. When The Ship Comes In - The Clancy Brothers (Bob Dylan - The 30th Anniversary Celebration CD1/14)  4:22

Samozřejmě úloha dalšího poznávání keltské hudby se již dále nemohla rozvíjet přes Atlantik. Muselo se jít k pramenův v Evropě. Začali se objevovat zpěváci a skladatelé a v neposlední řadě i sběratelé lidové hudby, kterou zároveň přetavovali v tehdy se rodící folkové hnutí, které přivedlo na svět beatniky a posléze hippies. Jedním z nejdůležitějších lidí v tomto oboru byl skotský písničkář Ewan MacColl. Sehrál rozhodující roli v začátcích britského folkového revivalu. V r. 1964 - po zásadní diskuzi mezi konzervativci a novátory folk songu se kolem MacColla a jeho ženy Peggy Seeger seskupila tzv. London Critics Group jako platforma k objasnění postoje každého jednotlivce k tradiční lidové hudební kultuře a k folkovému revivalu. Postupně se díky MacCollově úsilí vyvinula v badatelskou skupinu a její původní zájem o hudbu se rozšířil i o studium lidového divadla a základů lidové tvořivosti vůbec. Přes tuto svou polularizačně-vědeckou roli v tehdejším kvasu na scéně, která se měla co nejdříve diversifikovat na množství stylů, které se dodnes stále rozrůstají do nepřehledné šíře, zůstává v povědomí jako autor své nejznámější písně, a sice Dirty Old Town. Tuto skladbičku převzal do svého repertoáru snad každý, kdo o tento žánr zavadil. Dubliners počínaje, přes Simple Minds, Pogues a spousty dalších, až po České srdce. O to více vynikne zajímavost její původní verze.

3. Dirty Old Town - Peggy Seger & Ewan MacColl (A Festival Of Folk CD1/3)  2:53

V O'Donoghueho dublinském baru se v roce 1962 sešla parta muzikantů, která si po několika sessions dala jméno Ronnie Drew Folk Group. Ronnie Drew strávil čtyři roky ve Španělsku výukou flamenca, další kytarista Ciaran Bourke hrál, ale i vypadal jako pravý andaluský cikán, Barney McKenna byl již léta považován za bezkonkurenčního banjistu, a hlavní zpěvák Luke Kelly byl pravý beatnik, včetně útěku z domova ve třinácti letech, kdy se na svém putování dostal až do okruhu již zmiňovaného Ewana MacColla, kde se mu dotalo fundované folkové průpravy. Ten také seznámil ostatní členy s velmi zajímavou figurou irské radikální levice. Byl jím dramatik, skladatel, pomatený levičák, radikál a opilec Brendan Behan, který v mládí prodělal výcvik u IRA, potom byl za střelbu na policistu v Londýně odsouzen k smrti a následně amnestován. Ve vězení se mu dostalo celkem slušného vzdělání a po vydání do Irska v roce 1946 se stal národním hrdinou, za což se potom odvděčil několika televizními vystoupeními ve stavu totální opilosti. Podstatné v jeho životě bylo, že se pokoušel, a to úspěšně, ze svých životních zkušeností vypsat ve svých dramatech a vyzpívat s Kellym a jeho kumpány, kterým začal v narážce na Joyceho Dubliňany říkat The Dubliners. Ale v roce 1964, kdy vydali své první album, již měl svou poslední sklenku dopitou. V roce 1967 díky pirátskému Radiu Caroline a jejich neustálému omílání lidovky Seven Drunken Nights se dostali do britské hitparády hned mezi Hendrixe, The Beatles a The Kinks.

4. Seven Drunken Nights - Dubliners (The Dubliner's Dublin/16)  3:19

Jako úvod k další nahrávce následující veledůležité skupiny jsem si vybral citaci z knihy Jiřího Moravčíka Keltská hudba, protože lépe bych to nevymyslel a je to zároveň příležitost zmínit se o této jediné opravdu fundované publikaci na toto téma u nás (str. 19). " V barokním chrámu patrně automaticky vytane každému z nás jméno monumentálního varhaníka Johana Sebastiana Bacha, za rock'n'rollem a růžovým cadillacem spatříme Elvise Presleyho. Přijde-li řeč na minimalismus, naskočí jméno Phill Glass. Symbolem irské tradiční hudby posledních bezmála pětačtyřicet let je pak skupina The Chieftains. Americký novinář Bob Claypool trvrdí: "Jestliže na světě existuje krásnější hudební zvuk než ten, který vytvářejí The Chieftains, dosud jsem ho neslyšel". Tolik z knihy Jiřího Moravčíka.

Chieftains začali natáčet svoji první desku v r. 1963 se záměrem jejího hlavního představitele dudáka Paddy Moloneyho dobýt svou hudbou celý svět. V té době to byl jistě nápad, který lze označit za nonsens, ale posledních dvacet let mu jistě dalo plnou měrou zapravdu. Když producent Garech Brown napsal do studiového deníku pod jména jednotlivých muzikantů "chieftains", neměl na mysli nic jiného, než že pánové Moloney, Tubridy, Potts, Fay a Conneff jsou opravdovými muzikantskými "náčelníky" tehdy již velmi známými z místních festivalových přehlídek. První deska měla překvapivý úspěch a je dnes velmi ceněnou sběratelskou akvizicí. Po té, co při nahrávání druhé desky přišli potíže, stačil jeden Moloneův telefonát, a skupinu přijel podpořit Paul McCartney. První z široké řady velkých osobností, které neváhaly na Paddyho výzvu radostně vyskočit a účastnit se oslavy života hudbou. Když se na třetí desce objevil za nástrojem, který do té doby Moloney postrádal, harfista Derek Bell, bylo persolální složení komplet. Po vydání čtvrté a opět velmi úspěšné desky a soundtracku k Kubrickově filmu Barry Lyndon to však začalo ve skupině dřít. Stále větší tlak vydavatele na častější koncertování narážel totiž na problém u tak rozjeté skupiny až nepochopitelný, všichni, až na Paddy Moleneyho totiž chodili denně do zaměstnání. Nevěřili, že by je mohl počínající zájem o tradiční irskou hudbu uživit. A tak sázka s koncertním producentem Jo Lustigem, že když se mu podaří vyprodat šestitisícovou londýnskou Albert Hall, rezignují pracující náčelníci na definitivu úředníků bank a skupinu zprofesionalizují.

5. Marie's Wedding - Van Morrison & The Chieftains (Irish Heartbeat/10)  3:35

"Slyšet, jak šest tisíc lidí mimo Irsko aplauduje našim vesnickým reelům a jigům, bylo to největší vzrušení mého života," řekl po koncertu Seán Potts. A to měl za čtyři roky přijít okamžik, kdy budou hrát v Dublinu po boku papeže Jana Pavla II. před půlmilionovým shromážděním.

To byla nahrávka Mariina svatba ze společné desky Chietains a největší irské zpěvácké legendy, v New Yorku usazeného interpreta bílého soulu, Vana Morrisona. Výčet významných hostů na deskách irských náčelníků je jako četba encyklopedií pop music. S nadsázkou lze říci, že koho Paddy Moloney nepozval, tak asi zas tak velká hvězda není. Jen namátkou: alba "The Long Black Veil" se zůčastnili Sting, Mick Jagger sólo i s Rolling Stones, Sinneád O'Connor, Van Morrison, Mark Knopfler, Ry Cooder, Marianne Faitfull, Tom Jones, další desky "Tear Of Stone" natočené převážně s americkými a kanadskými zpěvačkami všech žánrů: Bonnie Raitt, Natalie Merchant, Joni Mitchell, Mary Chapin Carpenter, Akiko Yano a Diana Krall. Na dalších deskách byli ke slyšení Roger Daltrey ze skupiny The Who, Nancy Griffith, Linda Ronstadt, Los Lobos, Elvis Costello, Jackson Browne atd. Vydali také ryze americkou desku s hvězdami country music Donem Williamsem, Chetem Atkinsonem, Willie Nelsonem, Emmylou Harrisovou. Moloney je také častým hostem na deskách jiných interpretů, z nichž nejčastějším je Mike Oldfield. Když na jeho deskách slyšíte dudy, jsou to 100% Paddyho uillean pipes. Pravověrní folkloristé sice Moloneymu jeho náchylnost ke "znevažování" historického odkazu zazlívají, ale on pak natočí desky jako např. Fire in the Kitchen a zatím poslední Water From The Well, tu první s kanadskými, tu druhou s irskými lokálními muzikanty, a má vše odpuštěno a všichni zase tancují jak na kouzelné dudy Švandy dudáka. Právě z té poslední si pustíme ukázku z hospody Matta Molloye.

6. Live from Matt Molloy's Pub - The Chieftains (Water From the Well/16)  3:17

Když se v nahrávce Rattlin' Roarin' Willy z debutu Sweeneys Men z roku 1968 ozvala první mezihra dvou stunných nástrojů, kdekdo udiveně kroutil hlavou. Co to je za drnkátko, které do té doby nikdo neznal? To však jen kamarád Johnnyho Moynihana si přivezl z dovolené v Řecku bouzuki. Kdo by tušil, že neuplyne ani deset let a původně vyboulená, dnes plochá zadní strana bouzuki s odlišným laděním začne z irské tradiční hudby pomalu, ale jistě vytlačovat kytaru. Něco takového lze dnes pozorovat ve skandinávských skupinách věnujících se world music se začleňováním australského didgeridoo do zvuku těchto šamanských part jakými jsou např. švédsko-finští Gjallarhorn a plnících tam o poznání důstojnější roli, než ve většině ambientu vycházejícího od protinožců. Dalším členem většinou dua Sweeney's Men byl Terry Woods, jeden z pozdějších zakladatelů anglických Steeleye Stan a později irských The Pogues.

7. Rattlin' Roarin' Willy - Sweeney's Men (Irish Folk Favourites  Disc 2/8) 2:26

Zatím to nevypadolo, že by se irská hudba mohla propojit s rockem. První vlaštovkou byla lidovka "Whiskey in the Jar" zpopularizovaná The Dubliners, ovšem do hitparád ji přivedli až v roce 1973 začínající Thin Lizzy, pro které to zamenalo obrat v jejich dosavadní kariéře a katapult až do první ligy, ale ukázalo se že melodický hard-rock je jim přece jen bližší. Byli tu však Hoslips. Pětice Dubliňanů spojujících zvuky dud, píšťal, fléten, mandolíny a houslí s elektrickými kytarami, psychedelickými vyhrávkami kláves a rockovými bicími působila v letech 1970-1980. Tu dobu však využili beze zbytku k častému koncertování a pravidelnému nahrávání desek, kterých se jim podařilo 11 plus jedno živé dvojalbum. Často to byly v té době módní koncepční desky, zabývající se keltskou mytologií. Po rozpadu část členů pohračovala ve folk-rockové tvorbě ve skupině Host. Horslips si připomeneme dvojskladbou z desky rozcupované tehdejší kritikou pro přílišnou inspiraci hudbou Jethro Tull. Přesto je tato deska považována za jakýsi standard v oblasti keltského rocku a Způsob, jakým do rockového zvuku skupiny začlenili lidové housle, concertinu, acordeon, mandolinu, a uilleann pipes je přese všechny odkazy na Jethro Tull velmi originální. V pořadí sedmá deska z roku 1977 se jmenuje "Book If Invasions: A Celtic Symphony" a skladba s úvodním pochodem "Trabble s velkým T".

8. March into Trouble/Trouble with capital "T" - Horslips (Best tracks CD1/2-3)  5:15

Většinou je keltská hudba v jednotlivých regionech vydávána specializovanými firmami. Ve Skotsku je to Greentrax, v Bretani Ketia Musique a v Irsku Tara Records, které ještě konkuruje zástup dalších firmiček pod jmény Claddagh, Grapevine, Mulligan nebo Hummingbird. Zatím největším zlatým pokladem těchto hledačů talentů a udržovatelů lidových tradic byl objev skupiny Clannad. Jméno skupiny stoprocentně vystihuje, na rozdíl od různých seskupení majících v názvu Brothers, pokrevní příbuznost jejich členů. Tuto rodinu tvoří dva bratři a sestra Brennanovi a jejich dva bratranci Dugganovi z Gweedoru v provincii Donegal. Správně bych měl říct Bhraonáinové a Dhugáinové, protože tak se až do své jedenácté desky psali, jak je v provinciích Mayo, Galway a Donegal, souborně nazývaných Gaeltacht a hrdé na používání, tvrdě na Angličanech vyvzdorované, gaelštině zvykem. Na desce Syrius natáčené v roce 1987 v L.A. a první, kde začali používat při zpěvu angličtinu, toto pravidlo, pro které se sice již v Gaeltacht nevraždí, porušili, ale nevraživost domácích fanoušků, umocněná ještě skutečným uměleckým propaden, byla značná. Proto se vrátíme do roku 1980 a jejich předposlednímu albu u Tara Records, "Crann Ull". Zde byli ještě doplněni na radu producenta Nickyho Ryana o nejmladší sestru z rodu Brennanových, Eithne. Tu dnes známe pod pozměněným jménem Enya.

9. Gathering mushrooms - Clannad (Crann Ull) 2:40

Irskou hudbu přeplavenou přes Atlantik a smísenou se zvuky Bronxu nabízí parta radikálů kolem potomka Irů usazených v New Yorku, Laryho Kirwana a dudáka a bývalého policisty Chrise Byrna. Kirwan prý inspiroval Byrna k vytvoření této polit-rockové úderky svým zmateným vyprávěním ze zážitku z června roku 1989 z Prahy, kdy byl jako kytarista součástí doprovodné skupiny newyorského beatnika polského původu vystupujícího pod jménem Copernicus. Že alkohol zmnožuje počet viděných objektů je všeobecně známo, a tak je jasné že na neoficiálním koncertu konaném v předrevolučním Československu pro disidenty z okruhu Václava Havla jich dvanáct tisíc zcela jistě nebylo, jak tvrdil pro Irish Magazin. Nicméně Chrise Byrna to přimělo svléct policejní uniformu a chopit se dud. Vytvořili tak nejsurovější irský zvuk na světě.

10. Rockin' the Bronx - Black 47 (Ethno Punk 10) 4:03

Pokud jsem ve vás vzbudil dojem, že keltská hudba je automaticky irská, tak se to pokusím napravit. Skutečnost je taková, že nepřesné označení keltská hudba by se dalo použít v těch případech, kdy se jedná o lidovou hudbu na historických keltských územích. Těmi jsou samozřejmě Irsko, Skotsko, Wales, Bretaň, Galicie s Asturií a ostrov Man. Také je nutno vzít do úvahy, že Kelt by měl používat jeden z šesti keltských jazyků. Tím nám vypadne Galicie, ale naopak přibude kanadská provincie Nové Skotsko.

V šestnáctém století za vlády anglické královny Alžběty I. a skotské královny Marie Stuartovny, kterou dala popravit, byly stíhány projevy skotské svébytnosti až do té míry, že byla zakázána hra na dudy. Ovšem za časů královny Viktorie, která vládla v letech 1837-1901, a přivedla britské impérium k územnímu rozmachu, který nemá v historii státních útvarů obdobu, vyšlo nařízení, aby do všech pluků byli přiděleni skotští dudáci. Pluk pochodující na nepřítele za ryčného jekodu dud bylo sice možno převahou zdolat, ne však obrátit na útěk. Když přičteme legendární fotografii skotského dudáka v kiltu na antarktické pláni s tučňákem císařským v majestátním postojiv popředí, uloženou ve Skotské královské geografické společnosti, nelze se divit, že dodnes na správné pohlednici z výletu do Skotska nesmí chybět panáček v sukni s měchem v podpaží. To vedlo až k profanaci tohoto skotského symbolu, a tak není divu, že folková generace a po ní i ty další, které spojovaly folk s rockem, dudy v této tradiční formě začaly odmítat. Zvláště, když se ukázalo, že dudy dokáže zastoupit, zvukem podobná elektrická kytara, jak to dokazovali například ve Skotsku usazení a do Skotska zamilovaní Angličani Big Counry.

11. What Are You Working For - Big Country (Without The Aid Of A safety Net  8) 4:00

Cestu k této živé nahrávce z roku 1994 ovšem musely prošlapat skupiny jakými byli Fairport Convention, Pentangle, Albion band nebo Steeleye Span. Protože těmto skupinám by měly být v budoucnu, pokud budete mít zájem a rozhlásíte mezi svými známými, že by zde příště neměli chybět, věnovány samostatné profily, vezmeme to z jedné vody načisto. Vznik píseně, kterou uslyšíte, bývá řazen do poloviny sedmnáctého století, do tak zvané britsko-francouzské sedmileté války a je z desky Steeleye Span z roku 1973.

12. Cam Ye O'er Frae France - Steeley Span (Parcel of Rogues  9)  2:49

Martin Swan je světoběžník, který vstřebával hudbu na svých cestách po Indii, přes rok žil na ostrově Reunion v Indickém oceánu a sám říká, že jeho vnímání skotské tradice se blíží náhledu emigrantů. Vytváří desky plné elektronických beatů a roubuje je na tradiční nápěvy zpívané ve skotské gaelštině. V letech 1991-1995 vydal čtyři alba s hosty z nejrůznějších konců světa, aby se po problémech s nahrávací společností Wickow otrávil natolik, že se odebral na severoskotské pobřeží do zálesácké chaty a sedm let tam vyráběl nábytek.

13. 's Muladach Mi - Mouth Music featuring Mairi MacInnes (The Wild Beasts In The Forest*disc two 14)  5:09

Skotsko opustíme s edingburskou raritou. Jmenují se Shooglenifty a sami o své hudbě říkají, že hrají hypno-fukadelik-ambient-trad-acid-croft, případně "zvláštní orgasmické miazma". Posoudíme při Čekání na Konráda z jejich první desky Venus in Tweed z r. 1994.

14. Waiting For Conrad - Shooglenifty (Etno Punk 13) 5:41

Paralelu k irské komunitě žicící v New Yorku a Chicagu vytváří ta skotská v Kanadě, a sice v dnešní provincii New Foundland. Skotští horalé v Novém světě osídlili původně francouzskou kolonii Akadii. Šest kilometrů dlouhý poloostrov, zakončený ostrovem Cape Breton dostal jméno Nové Skotsko, snad pro deštivé počasí a nedotčenou přírodu podobnou té domácí na britských ostrovech. Od roku 1850 se do této oblasti přemístilo na dva miliony Skotů. Hudbu této oblasti provozovanou většinou s lokální působností pro širokou veřejnost objevil až v roce 1998 Paddy Moloney na desce Fire In The Kitchen. Oheň v kuchyni má symbolizovat místo, kde obvykle kanadští muzikanti rozbalí své jigy a reely. Musí to být ale pořádně velké ratejny, když se do nich má vměstnat i orchestr, skupina je na toto těleso opravdu nedostatečný výraz, jakým je La Bottine Souriante.

15. Le Lys Vert - La Bottine Souriante (Fire In The Kitchen  11)  5:40

Už v sedmdesátých letech, však v této enklávě působila skupina, která měla vzor v ostrovních Fairport Convention a Steeleye Span. Byli to Figgy Duff a vokál Pamely Morgan domácí fanoušci doslova milovali. Deset přikázání za doprovodu bodhránu.

16. The Ten Commandments - Figgy Duff (After the Tempest 9) 2:37

V devadesátých letech se pokusili Figgy Duff o comeback, ale Dave Panting dal přednost, přece jen moderněji znějící nové skupině The Rawlins Cross s mohutným dudákem a trumpetistou Ianem McKinnonem. Jejich koncerty po Evropě byly provázeny sloganem, který vypustilo do éteru jakési německé rádio: "Kdyby měl Bruce Springsteen skotskou krev, hrál by jako Rawlins Cross."

17. Wild Rose - The Rawlins Cross (A Turn Of The Wheel  1)  3:31

Hvězdy, které jsou známy převážně doma a na které světová sláva stále ještě čeká, představují Great Big Sea z rybářské vesnice Petty Harbour. Na jejich akustický punk na nových deskách se čekává přes noc, aby jej mladí Kanaďané mohli vložit bez prodlení do svých přehrávačů. A je jedno, zda hrají tradicionály nebo do lidovky přetavený prastarý hit skupiny Slade.

18. Mari Mac - Great Big Sea (Cooking Vinyl Sampler vol. 6  3)  2:32

Wales stále jako by čekal, až ho do svého cestovního diáře zanese Paddy Moloney. Proto z tohoto nejstaršího sídliště Keltů jsem sehnal pouze nahrávku Dafydda Iwana Yma o Hyd, která evokuje velmi překvapivě hudbu jihoamerických indiánů z pohoří And. Prostě Fernhill v Česku jen tak neseženete.

19. Yma o Hyd - Dafydd Iwan (Kindred Spirit  7) 4:31

Mladý Alan Cochevelou pod vlivem legend o Artušových rytířích opustil studia klavíru a vydal se z Bretaně studovat tradiční hudbu k dudákům do Glasgow a po té se přihlásil na katedru keltských jazyků v Rennes. Spolu s otcem zrekonstruovali z dobových ilustrací keltskou harfu a začali pro ni upravovat staré, převážně irské tradicionály. Byl to šok pro rockové publikum vidět tento nezvyklý nástroj uprostřed rockové kapely. Proto jeho první desky upřednostňovaly spíše harfenickou jemnost, jakoby se strunami proháněl jenom něžný vánek. Seznámení se členy skupiny Bagad Bleimor kytaristou Danem Ar Brazem, zpěvákem Gabrielem Yacoubem a houslistou René Werneerem však vedlo k vytvoření rockové doprovodné skupiny, se kterou na památném koncertě v pařížské Olympii zlomil všem posluchačům srdce. Pokud vám jméno Cochevelou nic neříká, je to proto, že s prvním dotykem s harfou přijal umělecké jméno Stevell, neboli Pramen. Byl to on kdo navždy prolomil hranice uvnitř keltské hudby. Jeho nadšené pankeltství jej přivedlo při cestách po celém světě už v roce 1982 do Prahy. Je už z dřívější doby znám jeho rozhled s kterým vstřebává vše podnětné. Tak se do jeho zorného pole dostala i druhá deska Michala Prokopa a Framus Five z roku 1971 Město Er. Dlouho pak zvažoval zařazení titulní, téměř dvacetiminutové skladby, do svého repertoáru. Škoda, že to nevyšlo. Přestože první desku vydal již v roce 1970, jeho kariéra by se dala rozdělit do dvou etap. První započaté sedmdesátými léty a postupně utlumované v letech osmdesátých, kdy začal točit desky, které se podobaly jedna druhé, a další etapou odstartovanou výborným albem Again v r. 1993. Na této desce jen zkusmo zaranžoval své staré hity do moderního zvuku za podpory slavných hostů Shanea MacGowana, Kate Bush, Gillese Servanta, ale i dvou českých muzikantů, tehdy členů Českého srdce, kteří s ním odjeli jeho dvouleté evropské turné. Kytarista Michal Senbauer a houslista Karel Holas jsou ke slyšení hned v úvodní Suite Sudarmoricaine s těžce artikulovaným MacGowenovým vstupem.

20. Suite sudarmoricaine - Alan Stivell (Again  1)  3:22

Zůstává záhadou, proč jsou Tri Yann v okolním nekeltském světě prakticky neznámí. Vznikly v roce 1970 v Nantes původně jako folkové trio zahrnující Jeana Chocuna, Jean-Paula Corbineaua a Jean-Louis Jossica. Jako zdroje inspirace tenkrát uváděli obvyklá jména: Dylan, Beatles Fairport Convention a Chieftains. Působí prakticky nepřetržitě dodnes, a to až v sedmičlenné sestavě. Vystupují v bizarních pseudostředověkých kostýmních kreacích a rozdováděně parodují rockové manýry a přitom provozují skvělou muziku, která z něžné polohy s dominantními šalmajemi, bombardami a loutnami se znamenitými trojhlasy tří Janů plynule přechází rockového rachotu.

21. Le Renard - Tri Yann (Master Serie 11)  3:59

Zvláštností bretaňské scény je jejich velká obliba nápořnických písní. Zatímco ostatní keltské země mají jen pár písniček na toto téma, v Bretani existují hudební skupiny specializující se pouze na songy o moři, námořnících a pirátech. Takoví jsou například Les Gaillards d'Avant nebo Shaghaie. Ve svém repertoáru se ovšem neobejdou bez perel, které z mořských hlubin loví Michel Tonnerre. Pravděpodobně měl kdysi asi stejnou touhu při četbě Stevensonova Ostrova pokladů jako já, a sice doprovodit si text písně, kterou si stále pobrukoval Flintův kormidelník Billy Bounce v hostinci U admirála Benbowa o patnácti lodnících chlastajících rum na truhle s mrtvolou.

22. Quinze Marins - Michel Tonnerre (Ti-Beudeff  5)  3:34

Hudebně nejmladší oblastí produkující keltskou hudbu je Galície s Asturií na severozápadě Španělska. To zpoždění v rozjezdu bylo dáno frankistickým režimem, který se jako každá totalita bál písní, v nichž se lidé klanějí Bohu, rozumu a přírodním zákonům a ne srabáckým samovládcům. Mimochodem, jak by asi vypadala keltská hudba vůbec, kdyby se naplnily vize Marxe s Engelsem a Lenina, kteří viděli v Irsku zemi nejpříhodnější pro komunistickou revoluci. Tak se od roku 1975 objevila na hudební scéně jména dudáků Carlose Núńeze, Xosé Manuela Budińa, José Angela Hevii, ale i dudačky Susany Seivane, harmonikáře Kepy Junkery, zpěvačky a sběratelky galicijské lidové hudby Mercedes Peón. První desky José Angela Hevii se prodalo 800 000 tisíc kusů. Hraje na ní na elektrifikované dudy, spíš jakýsi podloketní syntezátor za doprovodu rockové kapely zahrnující i jeho sestru Marii. Druhá deska jde ještě dál. Arabské melodie, staří zpěváci se středověkými nápěvy, správně uječené ženské sbory v pečlivě naprogramovaném předivu elektroniky. Celkem podobné prostředky, které už léta s úspěchem využívá Mike Oledfield. Ve skladbě Rubieros uslyšíme dialog Heviových dud s harmonikou Kepy Junkery za doprovodu Pražského symfonického orchestru pod taktovkou Maria Clemense. To že se Češi objevují v takové společnosti se stává v posledních letech pravidlem, ne jen jakýmsi náhodným řízením osudu, způsobeným hledáním levné pracovní síly. Za nějaký čas, až někdo další bude dělat podobný pořad, už možná promluví o dalším území bohatém na keltskou minulost i hudební současnost reprezentovanou jmény Jana Hrubého, Irish Dew, Dún an Doras, Czeltic, Poitín a mnohými dalšími. Odložená světová premiéra nového tanečního show keltského tygra Michele Flatleyho umístěná do Prahy také o lecčems vypovídá. Kampak na nás se Slovany.

23. Rubieros - Hevia (The other side  8) 4:12

Přibližně v roce 1988 napadlo Jesúse Cifuentese ve Valladolidu založit skupinu podobnou irským Pogues. Zvolil podobné nástrojové obsazení s lidmi se zkušeností s lidovou hudbou i hospodským punkem. Vzešla z toho skupina Celtas Cortos, což pro lidi obeznámené s myšlením galicijských keltských muzikantů napoví, že asi o pravé kelty nejde. Ti se totiž ke svému keltství až takto proklamativně nehlásí: "Když jste o nás nevěděli do roku 1975, tak nás nestrkejte do stejné škatulky s módním keltstvím, které je spíše komerční než kulturní kategorií!" Nicméně Celtas Cortos vydrželi se svým hospodským šramlem až do současnosti a mají na svém kontě přibližně dvanáct desek nabitých energickou lidovkou, která si nijak nezadá s jejich irským vzorem, navíc ozvláštněná španělštinou, která v tomto kontextu vyvolává další pozitivní vjem.

24. Trangquilo majete - Celtas Cortos (The Best Of Celtas Cortos  CDI/1)  4:18

Dvě poslední ukázky nás zavedou až na samý okraj širokého spektra keltské hudby, kdy se už nedá hovořit o územní tradici, ale o vytváření zcela nových hudebních směrů.

O následující skupině hudební tisk napsal: "Co představovali v 70. letech ohniví The Avarage White Band ve Skotsku pro funk, představuje dnes Salsa Celtica se svou směsí rytmiky a magie pro latinskoamerickou hudbu. Jak mohlo takové seskupení vůbec vzniknout? Toby Shippey, trumpetista a leader skupiny, o tom říká: "Ve Skotsku je pořád zima a větrno. Zahráli jsme si salsu, zatancovali a hned se cítili dobře. Pořídili jsme si kousek slunce." To vše se odehrálo v edinburghském Café Grafitti, kde se scházeli punkeři, rockeři, folkaři a jazzmani, všichni se slabostí pro kubánskou salsu, kterou hrávali na společných jamsessions. Dlouho to vypadalo jenom na hudbu produkovanou pouze pro zúčastněné aktéry, ale po té, co bylo ryze skotské složení doplněno o venezuelského zpěváka Carlose Peńu a chilského kytaristu Galo Ceróna Crarrasca, vznikla nejžhavější současná skupina ve Skotsku. Mají za sebou čtyři desky a hlavně společné koncerty s Mano Chaem v New Yorku, kde jejich fůzi keltské tradice a latinskoamerických rytmů prověřilo publiku složené z kubánských a portorických přistěhovalců.

25. Salsa Celtica - Yo Mi Voy (12)

Simom Emerson, producent a hlavní postava velkého seskupení nazvaného Afro-Celt Sound System považuje hudbu dnešních tanečních klubů za současný underground, který jako jediný dokáže vzdorovat komerčnímu tlaku. Přes místy přetrvávající názor, že tradiční hudba do technologicky moderního prostředí nepatří, se mu podařilo vytvořit hudební vizi prozatímně a krkolomě nazvanou ambient-dub-electric-world-fusion. Než složitě popisovat slovy hudbu, která otvírá nové tisíciletí bude lepší si zhruba představit hudebníky, kteří se podíleli na skladbě Life Begin Again z třetí desky Afro-Celticu. Simon Emerson - kytary, buzuki, mandolína a programování bicích, James McNally - píšťaly, klávesy, bodhran, jinak člen Pogues, Martin Russell - programing, klávesy, N'faly Koyate - zpěv, kora, Johnny Kalsi - buben dhol, Emer Mayok - irském dudy, Moussa Sissokho - talking drum a ještě zajímavější hosté: Nigel Eaton - niněra, Julie Murphy - zpěv, členka welšských Fernhill, Rosie Wetters - cello a Robert Plant. Kdo nezná jeho poslední desky, měl by je určitě zkusit.

26. Life Begin Again - Afro-Celt Sound system (Vol. 3 Further in Time  7)  6:22