home

Rozpracované texty, převzaté z různých zdrojů

Rondo

Kritické sondy do světa kompaktních disků. Valentin Silvestrov: Vzpomínka na Larissu (Bondarenkovou). Připravila Wanda Dobrovská.  (30min.)

http://www.ecmrecords.com/Catalogue/New_Series/1700/1778.php?cat=&we_start=0&lvredir=712&we_search=%2Bsilvestrov

BBC Music Magazine, CD of the month

The Ukrainian Valentin Silvestrov has established himself over the past three decades as a “composer of farewells”, of long slow elegies to Romanticism, to melody, to tonality gradually and ineluctably effaced by time … This aesthetic stance finds its perfect and tragic justification in the “Requiem” he composed in 1997-9 following the death of his wife, Larissa. The fervour of its melancholy lament is extraordinary … The awesome slow-motion keening is rendered more poignant by musical imagery of wind and storm, as of a shrouded uncaring landscape … Despite or because of its piercingly personal quality this work strikes me as one of the most affecting and momentous of modern Requiems. The Ukrainian forces project it with the kind of numbed, reverent dolour it demands.
Calum MacDonald, BBC Music Magazine

Written after the unexpected death of his wife, the musicologist Larissa Bondarenko, Silvestrov’s Requiem portrays all the dark despair of loss illuminated by an almost redemptive light. … In the opening section words diappear into nothingness, musical phrases drift away – it’s like a meditation with reflective pauses. Eventually the anger and despair break through and this is the pattern throughout. In the fourth section the words of the requiem mass give way to a poem of farewell by Taras Shevenko, which is followed by the Agnus Dei where Mozart hovers in a most unusual manner. The work is given a stunning performance by all the performers, the richness of the men’s voices contrasting with those of the women’s. Although slow moving throughout, it is totally gripping.
Shirley Ratcliffe, Choir and Organ

At the heart of the Requiem is his Taras Shevchenko setting, “The Dream”, as breathtakingly moving here as in its original place in the cycle “Silent Songs”. Otherwise he fragments the Requiem text and disposes its incomplete phrases across seven mostly slow movements; only the “Lacrimosa” survives intact. The choir features a basso profundo section and three soloists who gently ease in and out of the texture. …
Initially I wondered if the music might not have benefited from an acoustic with rather more bloom on it. But Silvestrov’s scoring has its own built-in echo chambers, which are extraordinarily telling when he brings them into play, and the central movements are effectively distanced. nor is there any doubting the devotion of the performance – the composer’s compatriots do him proud. Paul Griffiths’s booklet-note shows how the poetic aspirations of ECM’s documentation can be taken on board without pretentiousness or wishful thinking. …
Whether or not you know the fragile, haunting sound world of Ukraine’s senior composer, this is a disc I urge you to try.
David Fanning, Gramophone

Understandably, requiems are among the most powerful pieces of music ever written. No exception here. Creatively mixing choir, symphony, and synthesized sounds and structures, Requiem for Larissa is as groundbreaking as it is moving. The crown jewel is the fourth movement’s bare vocals accompanied by a sparse harp. The ensuing pianissimo harmonies resonate with the listener’s central nervous system, creating a vehicle for experiencing, and looking through, profound loss.
David Lynch, The Austin Chronicle

Requiem pro Larissu pro smíšený sbor a orchestr Ukrajince Valentina Silvestrova (1937) vzniklo v letech 1997 - 1999. Kompozice je věnována památce skladatelovy ženy muzikoložky Larissy Bondarenko, která roku 1996 náhle zemřela. Requiem je reflexí víc jak třiceti let vývoje Silvestrovova hudebního jazyka a zdálo se, že je nadlouho poslední skladbou orchestrálního rozsahu a obsazení (až do napsání Sedmé symfonie roku 2003).
Skladba je rozdělena do sedmi částí. Silvestrov přirovnává svou hudbu ke slyšitelným krajinám. Tak působí nejen první úvodní věta Requiem, ale i věty následující. Druhá z nich, otvírající se textem Tuba mirum, začíná hrozivými tóny pozounu a tremoly klavíru. Hudba tak výrazově odpovídá textu. Třetí věta je typická Silvestrovovým zvukomalebným stylem, který je naznačen již na konci věty předešlé. Sólové hlasy korespondují se sborem a vytváří atmosféru hlubokého smutku a prožité bolesti. Čtvrtá část je zhudebněním úryvku básně Sen ukrajinského básníka Tarase Ševčenka. Hudebně je vzdáleně inspirována tradičním ukrajinským folklorem. Text přednáší sólový hlas, v jehož pozadí stojí jemně doprovázející sbor. Část jako by přinášela naději, zklidnění a mír. Pátá věta přirozeně navazuje textem Agnus Dei přednášeným nejprve ženským sborem. Sólo housle uvedou quasi mozartovskou inspiraci, která se geniálně prolíná se soudobým hudebním jazykem ve sboru. Působí jako filmová nebo snová vzpomínka na doby společné a krásné. Šestá část je variační reprízou části úvodní. Člověka napadne, jak je možné, že s tak zdánlivě prostými nápady (mám na mysli převážně čtvrtou a pátou větu) nepřišel někdo jiný. V tom je právě Valentin Silvestrov originální. Jeho hudba je zdánlivě jednoduchá, prostá, naivní a mnohdy pro někoho "kýčovitá". Ale právě ty nejjednoduší věci jsou ty nejhlubší.
Silvestrov pracuje s liturgickým latinským textem velmi volně. V podstatě pracuje s pár slovy a slokami klasického liturgického textu a různě je útržkovitě kombinuje. Slova jako by nestačila k vyjádření žalu, prázdnoty a smutku. Jejich nadbytek by rušil klid a hudební rozjímání.
Těžko se píše o něčem tak niterném a intimním, jako je právě tato skladba. Je jímavou a křehkou vzpomínkou. Díky Manfredu Eicherovi za objevení Valentina Silvestrova. Ten je důkazem, že i soudobá hudba (měřeno pohledem tradičního posluchače abonentních cyklů "klasické" hudby) může být vpravdě krásná, právě proto, že je upřímná a opravdová. Věřím, že Larissa Bondarenko nejen byla, ale stále je Silvestrovovou jedinou a nejlepší Múzou.