V úvodní znělce jsme slyšeli v 27 vteřinách ukázku těch nejdůležitějších stylů současné hudby. Když uvážíme, jak vypadala hudba ve století devatenáctém, nebo dokonce o pár století předtím, tak nás musí zarazit překotný vývoj, který se v posledních padesáti letech s hudbou odehrál, a to nejen v rovině čistě hudební, ale také, a to možná především, v rovině společenské. Může za to především možnost zachytit a následně libovolně reprodukovat zvuk.
Kormidelník odpověděl: "Pane, nic se neděste! Zde je hranice ledového moře, na němž byla na počátku minulé zimy svedená velká a krvavá bitva mezi Arimapy a Nefelibaty. Tehdy zamrzla ve vzduchu slova i křik mužů a žen, třeskot palcátů, řinčení pancířů, krunýřů, ržání koní a všechna ostatní hrůza válečná. Ježto teď právě minuly zimní mrazy a nastává pohoda a vlahé příjemné počasí, slova roztála, slyšíme je."
"Pane bože", zvolal Panurgos, "tomu věřím. Ale mohli bychom také nějaká vidět. Vzpomínám si, že jsem četl, že na úpatí hory, na níž Mojžíš obdržel židovský zákon, lid viděl zřetelně hlasy."
"Tu máte, tu máte," pavil Pantagruel, "podívejte se, tady máte ještě nějaká, která nejsou rozmrzlá."
Tu nám hodil na palubu plné hrsti zmrzlých slov, i zdála se nám různobarevnými cukrovými perličkami. Spatřili jsme tu slova tlamatá, slova zelená, slova blankytná, slova písková, slova zlatá. Jakmile se v našich rukou poněkud zahřála, roztála jako sníh, i slyšeli jsme je skutečně, ale nerozuměli jsme jim, neboť to byl jazyk barbarský... Chtěl jsem si několik tlamatýc slov uchovat v oleji, jako se schovává sníh a led, a v pěkné čisté slámě. Ale Pantagruel nechtěl, říkal, že je bláznovstvím uchovávat to, čeho není nikdy nedostatek a co je vždy po ruce, jako jsou tlamatá slova všech dobrých a veselých pantagruelovců.
Tak takto si v první polovině šestnáctého století představoval zachycení zvuku francouzský spisovatel a humanista Fraçois Rebelais v knize Gargantua a Pantagruel. Pokračoval tak v tezi, která se objevila v díle filosofa Antifana již v pátém století před naším letopočtem, a sice v myšlence, že zvuk lze jednorázově zakonzervovat mrazem. Je zajímavé, že toto, z dnešního pohledu, zcela irelevantní až směšné řešení uchování zvuku, trápilo lidstvo a jeho učence prakticky celé tisíciletí. Objevuje se v dílech Plutarchových v 1. století n.l., v 15. století v knize Corteggiano Baldasara Castilioneho až po proslulá vyprávění Barona Prášila.
Snaha lidstva o prodloužení lidské paměti záznamem zvuku se realizovala v průběhu věků ve dvou směrech. Prvním a historicky starším byla touha syntetizovat zvuky známé z okolního světa, která vyústila v tvorbu hudebních a mluvících nástrojů. Druhou rovinou, nepoměrně mladší, je úsilí o konzervaci stávajícího zvuku. Mnoho výletů do historie lidského poznání začínáme větou: "Již staří Řekové..." Ani my se neodchýlíme od tohoto vypravěčského úzu, i když řecké mluvící sochy neměly s naším tématem zase tolik společného. Bylo to však důmyslné využití systému zvukovodů, které vedly slova kněze do úst sošného zpodebení boha, že tuto skutečnost nelze pominout. Tato mystická zařízení nelze však chápat jako pouhý pokus o podvod na neinformovaném účastníku chrámové bohoslužby, ale v chápání starých Řeků byla socha boha neživotným zobrazením mystického symbolu a musela tudíž i mluvit.
Vysoce rozvinutá řecká kultura a civilizace přinesla také podrobný popis vnitřního uspořádání lidského ucha v díle zakladatele humání medicíny Hippokrata, s pochopením a využitím aplikace pružné membrány v mikrofonech a reproduktorech o 2300 let později. Rozpad antického světa zabrzdil však snahy o rozvoj v tomto směru na dlouhá staletí. Až přelom 16. a 17. století přináší po teoretických a fantastických hypotézách zájem skutečných vědců své doby o problematiku zvuku a vše co s ním souvisí. V r. 1630 vyjadřuje slavný astronom Johan Kepler své přesvědčení, že je v lidských silách vytvořit stroj, který by byl schopen reprodukovat zvuky a slova. Stále častěji se však také objevují fantastické zprávy, pramenící z touhy po zachycení zvuku, jako například ta v dubnovém čísle časopisu "Courrier véritable" z roku 1632 od námořního kapitána Vosterlocha o domorodcích zachycujících zvuky do zvláštního druhu mořských hub, které jakoby zvuk nasakovaly. Mezi těmito jistě směšnými zprávami pramenícími jak z touhy po uchování zvuků, tak také z rozmachu, který světu přinesl Guttenbergův vynález knihtisku, a s ním i rozvoj literárních forem, které k náboženské a historické tematice přidaly směr, který měl hlavně přinášet rozptýlení a zábavu, působí dílo pozoruhodné nejen autorem samým, jímž není nikdo menší, než legendární postava Hectora Saviniena Cyrana de Bergerac, ale hlavně popis stroje z knihy, kterou vydal v roce 1656 pod názvem "Komická historie států a zemí na Měsíci".
Když jsem otevřel skříňku (mluvící knihy), nalezl jsem tam cosi kovového, co se podobalo našemu hodinovému stroji, bylo to plné nevím jakých malých pružin a nepochopitelných soukolí. Je to skutečná kniha; ale je to kniha podivuhodná, která nemá stránky, ani písmena; je to kniha, kde pro to, abyste se mohli seznámit s jejím obsahem, nepotřebujete oči, ale uši. Když někdo zatouží číst, napne velké množství nejrůznějších tenkých vláken, potom natočí šipku na kapitolu, kterou chce slyšet a hned vycházejí jako z lidských úst nebo hudebního nástroje různé a zřetelné zvuky, které mají mezi vznešenými Měsíčany funkci řeči. Když jsem se zamyslil nad tímto podivuhodným vynálezem, nedivil jsem se již, že mladí muži této země mají ve věku 16 či 18 let větší znalosti než u nás šediví starci. Nikdy totiž nejsou bez přednášek, ani ve svých pokojích, ani na procházce, ani ve městě nebo na cestách. Mohou mít ve svých kapsách až na třicet takových knih.
V čem se liší popis funkce tohoto přístroje Měsíčňanů od popisu funkce a vzhledu dnešního discmanu. Snad jen jeho využití se odchyluje od vznešené touhy lunárních obyvatel po vědění od funkce, kterou zastává ve výbavě našich teenagerů. Ale ruku na srdce, potrava jimiž se tyto strojky živí, až na malé výjimky, nic než zábavu neumožňuje. Nebylo to poprvé a zcela jistě ani ne naposled, co fantazie spisovatelů předběhla technický vývoj. Následovaly vize Julese Verna, Arthura C. Clarka, Briana W. Aldise a dalších.
Osmnácté a devatenácté století přineslo mnoho pokusů o vytvoření mechanických mluvících strojů, které byly jako velká atrakce předváděny ve všech velkých městech Evropy a Ameriky. Značné popularity se dočkal stroj bratislavského rodáka Wolfganga von Kempelena. Kempelen se zabýval teorií řeči a její anylýzou v knize Mechanismus lidské řeči vydané v roce 1791 a poslední kapitola této knihy přináší popis stroje, o kterém Kempelen tvrdí, že po krátkém zácviku může kdokoliv syntetizovat krátké věty ve francouzštině, němčině a angličtině. Bohužel stroj se nedochoval, ale o proslulosti jíž se těšil mezi přímými účastníky produkcí, na kterých byl předváděn, svědčí i to, že se objevil v Hoffmanových povídkách.
Poslední velkou kuriozitou se stal mluvící stroj, který byl oficiálně nazýván Euphonie, ale mezi lidem se mu říkalo mluvící Turkyně. Vytvořil ho, nebo vlastně ji rakouský hodinář a experimentující konstruktér Faber a poprvé jej předvedl roku 1841. Již o rok později slyšelo pražské publikum pověstný češtinářský jazykolam "strč prst skrz krk" na vlastní uši. V šedesátých letech předminulého století se Turkyně dočkala dalšího vylepšení Faberovým synovcem. Na veřejných produkcích stroj ovládala mladá dívka čtrnácti klávesami. Turkyně mohla vedle normální řeči šeptat a v omezeném rozsahu i zpívat. V Paříži vedle pravidelných produkcí v divadle dodnes známého iluzionisty Roberta Houdiniho bylo o zdokonalené mluvící Turkyni také uspořádáno odborné kolokvium. Stroj údajně existoval až do roku 1901 a potom jeho stopa záhadně zmizela.
Dalším, tentokrát již opravdu tím pravým směrem ve zkoumání zvuku byly pokusy pánů Younga, Helmholtze, Ohma, Webera či Duhamela. To, že tato jména známe z hodin fyziky napovídá, že tentokrát již věda měla hlavní slovo při zkoumámí zvuku. Nešlo již jen o pouhé atrakce sloužící k pobavení neinformovaného publika. Ovšem opravdu významný krok kupředu učinil kupodivu amatér. Byl jím francouzský typograf a korektor Edouard León Scott de Martinville, který 25. března 1857 přihlásil patent na zařízení, jež nazval Phonoautographem. Tento přístroj dokázal na začazenou válcovou plochu zřetelně zazanamenat zvukový signál a tudíž se stal základem pro studium řeči i jiných zvuků. Spojení Scotta s konstruktérem fyzikálních přístrojů Rudolphem Königem z Königsbergu znamenalo rozšíření Phonoautographu do všech předních světových fyzikálních laboratoří.
V této době Francouz Bourseul uskutečnil přenos zvukového signálu po elektrických drátech a Alexander Graham Bell použil vyoperovaného ušního bubínku pro pokusné účely jako membrány. Když tyto poznatky shrneme a připočteme teoretické znalosti o podstatě zvuku, existenci důležitých akustických prvků, jako jsou zvukovody a membrány coby základ mikrofonu a reproduktoru a možnost grafického analogového záznamu reálného zvuku a dokonce již i existenci slova fonograf, které poprvé použil r. 1863 W. B. Fenby ve Spojených státech, zbývalo vlastně už jen jediné, vše spolu spojit a tím vynalézt záznamový a reprodukční přístroj.
Ještě než se dostaneme k hudbě samé, mi dovolte maličkou odbočku. V té době, mám na mysli devatenácté století, nehrály Spojené státy takovou roli, jak ji známe v dnešních dnech. Mám na mysli jejich ani ne tak dominatní úlohu politickou, ale pozici ve vědeckém výzkumu. Dnes slavné americké university se zatím těžce propracovávaly ke své proslulosti, nebo ještě dokonce ani neexistovaly. Zatímco v Evropě pokračující ve staletých tradicích probíhalo vědecké bádání na akademické půdě se všemi důsledky, tj. vysoká odbornost, která ovšem nekráčela ruku v ruce se schopností začlenit své poznatky do praktického života. Spojené státy disponovaly však množstvím předvídavých obchodníků, aplikačních techniků a zručných řemeslníků namísto vědců v pravém slova smyslu. Nebylo divu; společenské složení tehdejších amerických osadníků bylo vytvořeno z farmářů, obchodníků, řemeslníků, dobrodruhů a náhle svobodných otroků. Tak docházelo k poněkud paradoxním situacím. Vždy když se v Evropě našlo dost teoretických poznatků, jejich praktické využití se realizovalo v Americe. Zde lze také vystopovat, proč dnes hrají USA takovou dominatní roli v současném světě. Tak došel uplatnění jeden z prvních převratných vynálezů devatenáctého století, a to telegraf a jeho síť propojující odlehlá lidská sídliště v pomalu zabydlované rozlehlé americké pustině.
Tuto situaci konečně přesně odráží i samotný objev záznamového zařízení. Ve Francii určovala slovutná Francouzská akademie věd zda podaný návrh teoretického řešení daného problému má své místo na poli vědy. Jedině tak se mohl případný objev dostat do praktického života. Přednesení vědecké studie podléhalo přesnému řádu, kdy písemné nastínění projednávané věci bylo podrobeno oponentuře člena Akademie, často člověka jenž byl novinkou zaskočen, protože se mohla dotýkat i omylů jeho předchozí vědecké práce. Tak byl smeten objev barevné fotografie podaný Charlesem Crosem. Charles Cros byl vůbec velmi zajímavou postavou. Narodil se roku 1842 a byl především básníkem a hudebním skladatelem, až potom vynálezcem. Básníkem byl natolik zajímavým, že předmluvu k jeho první sbírce napsal Paul Verlaine. Ve svých 34 letech se neúspěšně pokusil objasnit svůj již zmiňovaný vynález barevné fotografie jenž doslova rozcupoval fyzikální chemik Antoine Cézar Becquerel. O rok později se Cros pokouší dalším dopisem představit svůj Paléographe. Ctihodní akademikové však dlouho odmítají vzít tento dopis na pořad svého zasedání, protože, proč by se oni, "vážení strážci vědy", měli zabývat nějakým objeven pouhého básníka, ještě ke všemu tak mladého. Tak dochází k tomu, že po dlouhých průtazích si nechává Cros zaregistrovat na patentovém úřadě svůj velice zralý a propracovaný vynález až 1. května 1878. Ani tento neůspěch neodradil Crose od dalšího vylepšování svého díla, ale bohužel nebylo mu dopřáno dostatek času, protože v roce 1888 umírá ve věku 46 let.
Zatím v Americe řešil Kouzelník z Menlo Parku, jak byl nazýván Thomas Alva Edison problém při opakovaném přenosu telegrafních zpráv. Z toho vyplynula přihláška telegrafního opakovače z 3. března 1877. Během dalšího zdokonalování se náhodou stalo, že při přehrávání záznamu vyšší rychlostí, zněla původní, v morseovce zaznamenaná zpáva, jako lidská řeč. Po dalších měsících usilovného vylepšování požádal Edison 24. prosince 1877 o udělení amerického patentu na svůj fonograf. Tak se stalo, že u techniky umožňující vznik hudebního průmyslu nestál hudebník Charles Cros, ale od dětství sluchově postižený Thomas Alva Edison.
Nyní
si
tedy můžeme pustit první slova, která byla
zaznamenána na voskový váleček.
Nebudou sice tak zcela autentická, protože původní
recitace lidové říkanky Mary
had a little lamb (Mary měla jehňátko) se ve voskových
drážkách nedochovala, ale
k příležitosti padesátého výročí
svého vynálezu je znovu třesoucím se hlasem
Edison zopakoval, i když ta úplně první slova prý
ve skutečnosti byla zcela
prozaická a všední, vycházející z
potřeb, pro které byl tento přístroj vyvinut.
Bylo to Haló, haló.